ECLI:CZ:US:2012:2.US.3462.11.1
sp. zn. II. ÚS 3462/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem advokátní kanceláře Kačmařík & Korta, se sídlem v Ostravě, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 159/2001 ze dne 11. srpna 2011, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 121 P a Nc 470/2008 ze dne 3. února 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a 1) Iveta S. (jedná se o pseudonym), 2) Petry S. (jedná se o pseudonym) a 3) Ing. V. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. listopadu 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně od 1. února 2010 snížen příspěvek, kterým je povinen přispívat na výživu vedlejší účastnice řízení 1), (dále jen "nezletilá Iveta") na částku 2.500 Kč měsíčně, a na vedlejší účastnici řízení 2), (dále jen "nezletilá Petra") na částku 1.500 Kč měsíčně. Počínaje dnem 1. září 2010 byl stěžovatel zproštěn povinnosti přispívat na výživu nezletilé Ivety a současně mu byl zvýšen příspěvek na výživu nezletilé Petry na částku 2.500 Kč měsíčně. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že bylo posuzováno výživné za období od 20. srpna 2006 do konce ledna 2009 a obecné soudy vycházely z fikce příjmu stěžovatele ve výši 39.700 Kč měsíčně. Uvádí, že nedoložil své příjmy z podnikatelské činnosti, protože fakticky žádnou podnikatelskou aktivitu nevyvíjel, což obecným soudům sdělil. Proto aplikaci uvedené právní fikce považuje za svévoli. Poukazuje na to, že obecné soudy vycházely i z toho, že od 1. února 2010, kdy učinil administrativní kroky k ukončení živnosti, mohl vykonávat práci řidiče nákladního automobilu. Nevzaly ale v potaz námitky týkající se jeho špatného zdravotního stavu, doložené zprávami ošetřujícího lékaře, z nichž vyplývá, že není zdravotně způsobilý k výkonu práce řidiče nákladního automobilu. K úvahám odvolacího soudu o nevyužití možnosti pracovat na pozici pomocného personálu či různých dělnických profesí uvedl, že se o nich dozvěděl až z rozsudku, a tudíž na ni nemohl reagovat. Ani tyto práce by však s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl vykonávat. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že jeho argumentaci zdravotní nezpůsobilostí odmítly bez řádného zdůvodnění, nenechaly ani vypracovat příslušný znalecký posudek, a tím se rovněž dopustily svévole a porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud konečně pochybil také tím, že vůbec nereflektoval, že byl v době od 26. dubna 2011 do 28. července 2011 ve vazbě, kde byl jakýkoliv jeho příjem vyloučen.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) ), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel veškeré námitky uplatněné v ústavní stížnosti uplatnil již v odvolání, a odvolací soud se v podstatě se všemi vypořádal. Stran tvrzení o fakticky nevyvíjené podnikatelské aktivitě odvolací soud výslovně uvedl, že mu neuvěřil. Měl k tomu hned dva důvody. Jednak stěžovatel tuto skutečnost za celé rozhodné období formálně nedeklaroval územnímu finančnímu orgánu, ani se nenacházel v evidenci uchazečů o zaměstnání. Především ovšem stěžovatelem deklarované výdělky z dohod o provedení práce rozhodně nemohly postačovat k zabezpečení jeho obživy a zajištění jeho životních nákladů.
6. Pokud jde o špatný zdravotní stav, tak obecné soudy obou stupňů reflektovaly psychiatrické léčení stěžovatele. Odvolací soud však shledal znalecké zkoumání zdravotního stavu stěžovatele za nadbytečné s ohledem na to, že stěžovatel netvrdil jiné než psychické problémy. V související námitce nemožnosti získat zaměstnání pak bylo oběma obecnými soudy opakovaně zdůrazněno, že stěžovatel nikdy nevyhledal státní pomoc při hledání zaměstnání. Odvolací soud pak konstatoval, že od února 2010, kdy stěžovatel přerušil či ukončil své podnikatelské činnosti, uplynula dostatečně dlouhá doba, aby si muž ve věku stěžovatele při využití maximální iniciativy a za pomoci státu zajistil příjem z pracovní činnosti přinejmenším ve výši 7.200 Kč. Protože se tak nestalo, odvolací soud v dalších svých úvahách vycházel s odkazem na příslušné zákonné ustanovení z uvedené částky coby potenciálního příjmu otce od února 2010. Je skutečností, že odvolací soud výslovně nereagoval na sdělení stěžovatele, že se v první polovině roku 2011 nacházel ve vazbě. Ovšem s ohledem na rozsah přezkoumávaného období a všechny okolnosti daného případu to lze považovat z ústavněprávního pohledu za podružné. Stěžovatel se tedy prakticky nijak nevymezil proti relevantní argumentaci obecných soudů stran jeho námitek a jeho paušalizující tvrzení, že jde o svévoli, není způsobilé dosáhnout ústavněprávní relevance.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu