ECLI:CZ:US:2012:2.US.3763.11.2
sp. zn. II. ÚS 3763/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaje) a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. K. B., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 55, Praha 2, proti zásahu Městského soudu v Brně, vyjádřenému sdělením z 25. října 2011 ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 6753/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 12. 2011, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, v němž má být vysloveno, že zásahem Městského soudu v Brně, spočívajícím v nerozhodnutí o zastavení exekuce v řízení vedeném pod sp. zn. 96 Nc 6753/2007, byla porušena jeho práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, a dále zakázána nečinnost Městského soudu v Brně s příkazem, aby rozhodl o zastavení exekuce vedené proti stěžovateli v řízení pod sp. zn. 96 Nc 6753/2007.
Stěžovatel uvádí, že dal Městskému soudu v Brně podnět k zastavení exekuce, který podrobně odůvodnil. Má za to, že soud měl bez dalšího rozhodnout o zastavení exekuce a nikoli věc postoupit s odkazem na exekuční řád k vyřízení exekutorovi. Tento nesprávný postup porušuje právo na spravedlivý proces a má rovněž přímý dopad do majetkové sféry stěžovatele, neboť na základě exekuce je blokováno jeho vlastnické právo k nemovitému majetku. Kromě toho, že o zastavení exekuce měl rozhodnout soud, stěžovatel dále zdůrazňuje i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 96 Nc 6753/2007 bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2007 č. j. 96 Nc 6753/2007-49, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2009 č. j. 20 Co 390/2008-130 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2010), byla nařízena exekuce podle vykonatelného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2007 č. j. 5 Cmo 473/2007-751 ke splnění povinnosti povinného (stěžovatele) složit do úschovy Městského soudu v Praze listinné akcie na majitele (blíže označené ve výroku I. usnesení krajského soudu) a hromadné listiny na majitele (blíže označené ve výroku II. opravného usnesení krajského soudu), a pro vymožení nákladů exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Grosam, Exekutorský úřad pro Prahu 6, se sídlem Čistovická 249/11, Praha 6. Dne 21. 10. 2011 došel městskému soudu podnět stěžovatele k zastavení exekuce, v němž stěžovatel poukázal na to, že exekuční titul byl vydán dle ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., které bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 zrušeno s účinností od 1. 4. 2011. Odkázal na ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z něhož vyvodil nemožnost výkonu práv a povinností stanovených exekučním titulem, což je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. Navrhl proto, aby exekuční soud vydal usnesení, jímž bude předmětná exekuce zastavena, a aby bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Městský soud dne 24. 10. 2011 postoupil toto podání k vyřízení soudnímu exekutorovi, o čemž písemně s odkazem na ustanovení §55 odst. 1 exekučního řádu informoval stěžovatele.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že k možnosti jeho ingerence do soudního řízení je nutno přistupovat přísně restriktivním způsobem, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup soudních orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě obecných soudů již nikterak odstranit. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv především v postupu soudu, který namísto, aby sám rozhodl o podnětu na zastavení exekuce, tento podnět postoupil k vyřízení soudnímu exekutorovi.
Při posouzení odůvodněnosti uvedené námitky je nutno přihlédnout k tomu, že nucené vymáhání splnění povinností stanovených exekučním titulem neprobíhá jen v řízení o výkon rozhodnutí před soudem dle občanského soudního řádu, ale i v exekučním řízení prováděném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Pokud oprávněný podá návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora k provedení exekuce dle exekučního řádu, postupuje se podle tohoto právního předpisu, přičemž ustanovení občanského soudního řádu (včetně ustanovení uvedených v jeho části šesté o výkonu rozhodnutí) se použijí pouze přiměřeně a jen tehdy, nestanoví-li exekuční řád jinak (srov. §52 odst. 1, §60, §65, §69 a §73 exekučního řádu).
V projednávaném případě oprávněný navrhl provést exekuci podle exekučního řádu a jeho návrhu bylo vyhověno s tím, že provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor z Exekutorského úřadu pro Prahu 6. Pokud exekuční soud posoudil následné podání stěžovatele, v němž bylo navrženo, aby byla předmětná exekuce zastavena, dle jeho obsahu jako návrh na zastavení exekuce a postoupil jej k vyřízení soudnímu exekutorovi, učinil tak v souladu s ustanovením §55 exekučního řádu. Svým postupem neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť v případě, že exekutor sám neshledá důvody pro vyhovění návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem k rozhodnutí exekučnímu soudu. Stěžovateli tak zůstávají zachovány všechny zákonné procesní prostředky na ochranu jeho práv, včetně opravného prostředku proti případnému negativnímu rozhodnutí.
Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že proti tvrzené nečinnosti exekučního soudu, spočívající v nerozhodnutí o zastavení exekuce, by nebyl oprávněn zasáhnout ani v případě, že by postup soudu shledal ústavně nekonformním. Z obsahu ústavní stížnosti a předložených příloh totiž nevyplývá, že by stěžovatel před podáním ústavní stížnosti podal návrh na provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Vyčerpání tohoto procesního prostředku je přitom nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1916/09, sp. zn. II. ÚS 2040/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by Městský soud v Brně svým postupem porušil tvrzená ústavně garantovaná práva stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu