ECLI:CZ:US:2012:2.US.3908.11.1
sp. zn. II. ÚS 3908/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. F., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 179/2011- 160 ze dne 28. června 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 95/2009 ze dne 9. dubna 2010, a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 8/2007 ze dne 22. října 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. prosince 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2 a 3 písm. a) a c) trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Těch se dopustil jednak tím, že jako jednatel obchodní společnosti FTC DC s. r. o., podal správci daně přiznání k dani z přidané hodnoty za září a říjen 2000, v nichž neoprávněně uplatnil daň na vstupu ve výši 3.275.588 Kč, resp. 448.480 Kč mj. za simulované zdanitelné plnění přijaté od společnosti SLAG s. r. o., přičemž předmětem bylo nadhodnocené zboží, se kterým bylo za účelem mnohonásobného navyšování hodnoty a uplatňování nároků v daňových přiznáních obchodováno v rámci řetězce firem KONTRAKT s. r. o., DOMINA s. r. o., a SLAG s. r. o., a nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 954.891 Kč, resp. 370.311 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně, odložený na zkušební dobu tří roků, peněžitý trest ve výměře 300.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu v trvání pěti let. K jeho odvolání odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, peněžitý trest ve výši 30.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu dvou roků. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho práva chráněná čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od počátku trestního stíhání popírá, že by jednal v úmyslu neoprávněně získat od České republiky vrácení nadměrného odpočtu daně, nebo v úmyslu snížit vlastní daňovou povinnost. Obecným soudům vytýká, že deformovaly provedené důkazy. Konkrétně jde o to, že bylo prokázáno, že předmětné zboží bylo podrobeno celní kontrole a fyzicky vyvezeno do Arménie. Pokud obecné soudy v souvislosti s tím užily termín fiktivní obchodování, tak obsah tohoto termínu blíže nekonkretizovaly. Nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel srozuměn s tím, že by s předmětným zbožím bylo obchodováno v rámci jakéhosi řetězce subjektů za účelem umělého navýšení ceny. On sám ceny zboží nikdy neúměrně nenavyšoval a nebylo mu známo, že by nakoupil zboží, jehož cena by neodpovídala jeho hodnotě. Podrobně přitom vysvětlil a doložil, proč se jednalo o zboží zastaralé pro českého spotřebitele a v novém odbytišti naopak zajímavé a žádané. Obecné soudy mu kladly k tíži úkony ostatních obžalovaných, které nemohl zavinit, i okolnosti postrádající trestněprávní aspekt. To se týká např. okolnosti, že předmětné zboží mohla vyvézt obchodní společnost SLAG s. r. o., sama, že stěžovatel blíže nezkoumal původ obchodovaného zboží, a že obžalovaný S. G. na základě letitých vazeb stěžovateli zprostředkoval odběratele zboží, anebo to, jak bylo se zbožím naloženo v Arménii. Při nedostatku skutkových zjištění opřely obecné soudy závěr o vině o jimi shledanou podobnost se skutky ostatních obžalovaných.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyložil, co míní termínem "fiktivní obchod", ačkoliv to stěžovatel zpochybňuje. Konkrétně vymezil, že se jedná o transakce bez reálného ekonomického významu (s. 57 rozsudku), a že konkrétně v posuzovaném případě nešlo o řádné obchody za účelem zisku, ale o obchody předstírané, byť s reálně existujícím zbožím, jejichž jediným důvodem bylo uplatnit po jejich provedení neoprávněně nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (s. 58 rozsudku). Není tedy pravdou, že by obecné soudy nevymezily, co míní termínem "fiktivní obchody".
6. K námitce stěžovatele a dalších spoluobžalovaných odvolací soud výslovně připustil, že pokud by některé ze zjištěných skutečností byly posuzovány izolovaně v jednotlivých případech, pak by nepochybně vyvolávaly pochybnosti o závěru o vině (s. 52 rozsudku). Nicméně se obecné soudy obou stupňů shodly na tom, že se stěžovatel zapojil do struktury obchodů kolem osoby S. G., kdy ve všech 44 případech šlo o to, že bylo nakoupeno technicky či morálně zastaralé zboží za cenu odpovídající skutečnosti, že se jedná o zboží těžko prodejné. Toto zboží bylo od původního prodejce odvezeno do skladu obchodní společnosti SLAG s. r. o., ve Slakách u Nymburka. Odtud pak bylo vyvezeno do zahraničí, přičemž mezitím bylo formálně prodáno několika firmám, kdy v rámci prvního prodeje došlo k neúměrnému mnohonásobnému navýšení ceny, aniž by z takto stanovené ceny byla odvedena daň z přidané hodnoty. Z toho plyne, že obecné soudy provedly hodnocení nejen jednotlivostí, ale i všech zjištěných skutečností ve vzájemných souvislostech, tak, jak jim ukládá zákon.
7. Konkrétně ve vztahu ke skutkům vytýkaným stěžovateli postavil soud prvního stupně závěr o vině jednak na listinných důkazech mapující formální pohyb zboží od původního prodejce přes další firmy včetně stěžovatelovy až do Arménie. To, že zboží bylo na počátku dovezeno přímo do skladu firmy SLAG s. r. o., vyplynulo z výpovědi svědka M. s tím, že jej jako dopravce zajistil spoluobžalovaný G. Ten do věci zapojil stěžovatele i s tím, že mu jako koncového odběratele zajistil svědka A. H., jak tvrdil sám stěžovatel. Absence dalšího ekonomického osudu tohoto zboží v Arménii pak vyplynula z výpovědi svědka H. Tyto skutečnosti pak byly podrobně vyhodnoceny (s. 251 - 253, resp. s. 260 - 261 rozsudku soudu prvního stupně), a v rámci tohoto hodnocení bylo reagováno i na odvolací námitky stěžovatele. Přiměřeně stejně pak postupoval i odvolací soud (s. 61 rozsudku odvolacího soudu). To, že stěžovatel s jejich hodnocením polemizuje, ovšem není způsobilé věc posunout do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvního a druhého stupně se v souladu s procesním předpisem logicky a jasně vypořádaly s námitkami a iregularitami v průběhu procesu, a proto lze jejich postup a rozhodnutí považovat za ústavně souladné. S ohledem na to lze považovat za ústavně akceptovatelný i postup dovolacího soudu, který se zaměřil toliko na právní kvalifikaci vytýkaného jednání a nikoliv též na existenci případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými závěry. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci vůbec nezaměřil na postup a rozhodnutí dovolacího soudu.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu