ECLI:CZ:US:2012:2.US.3964.11.1
sp. zn. II. ÚS 3964/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky G. B., zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem, se sídlem Na Sadech 2017/13, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2011, č. j. 10 C 10/2011-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalované České poště, s. p., kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 4.330 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného doručení platebních rozkazů. Šlo o platební rozkazy, na základě kterých proti ní bylo vedeno exekuční řízení, ve kterém bylo prokázáno, že podpisy na doručenkách prokazující jejich doručení nebyly její podpisy. Stěžovatelka dále uvedla, že v exekučním řízení se musela nechat zastupovat, aby uvedenou skutečnost prokázala. Na toto zastoupení vynaložila částku 4.000 Kč a dále vynaložila částku 330 Kč na zajištění důkazu v soudním řízení, celkem tedy zažalovala částku 4.330 Kč, kterou považovala za škodu vzniklou nesprávným doručením.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že v době tvrzeného protiprávního jednání žalované platila speciální úprava odpovědnosti pošty za škody způsobené při poštovním styku, která vylučovala aplikaci obecných ustanovení občanského či obchodního zákoníku. Tato speciální úprava vymezovala taxativně případy odpovědnosti pošty za škodu, z nichž žádný na předmět sporu nedopadal.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecného soudu a dovozuje, že odpovědnost pošty je nutno dovodit z obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu právě proto, že speciální úprava škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nedoručením konkrétní zásilky, neřeší. Podle jejího názoru soud nerespektoval příslušnou právní úpravu a tím zasáhl do jejích ústavních práv, konkrétně porušil právo garantované v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nesplnil povinnost uloženou soudům v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a tímto postupem současně zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
6. Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí [(srov. §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
7. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
8. Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu - jak bylo vysloveno výše - však nepřísluší.
9. Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
10. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti považuje za vyčerpané.
11. K tomu nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v daném případě ani nebyla dána příčinná souvislost mezi nedoručením poštovní zásilky do vlastních rukou a tvrzenými výdaji za právní zastoupení v řízení o exekuci, kde navíc byl prostor pro uplatnění těchto výdajů v rámci rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení.
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a k obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, který z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu