ECLI:CZ:US:2012:2.US.408.12.1
sp. zn. II. ÚS 408/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Bc. M. F., zastoupeného JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem Střelecká 672, 500 02 Hradec Králové 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, č. j. 6 Tdo 1114/2011-58, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2011, č. j. 10 To 586/2010-2397, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. října 2010, č. j. 1 T 225/2009-2324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ust. §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), jehož se měl jako veřejný činitel dopustit 53 dílčími útoky, které jsou podrobně popsány v rozsudku soudu prvého stupně. Za tyto trestné činy mu byl podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu deseti let, dále podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a podle §55 odst. 1 písm. c), odst. 5 tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty - finanční částky ve výši 7 000 Kč.
Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že "jednání popsané ve skutkové větě jako trestný čin, bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť nenaplňuje znaky žádného trestného činu", jelikož důkazy provedené v rámci trestního řízení byly provedeny v rozporu s ústavními principy regulujícími průběh trestního řízení. O jeho vině svědčí pouze důkazy, které lze považovat za nulitní, a neexistují důkazy jiné, které by jeho vinu prokazovaly, a proto nelze podle obviněného učinit závěr, že skutek popsaný ve výrokové části je správně kvalifikován jako trestný čin. Tyto výhrady stěžovatel ve svém dovolacím návrhu podrobněji rozvedl. Po zhodnocení námitek stěžovatele Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení výše zmíněných ustanovení pramenů ústavního práva tím, že celý proces proti němu vedený byl založen na výsledcích použití operativní techniky ve smyslu §158d odst. 1, 2 tr. ř. a výsledcích odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. ř., když použití těchto prostředků nebylo legitimní. Zároveň je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení zásady "fair procesu", když tato by měla najít výraz v tom, že obecně by měly být i při prokázání viny tresty u deliktů se srovnatelnou společenskou škodlivostí rovněž srovnatelné, nevybočující z ustanovené právní praxe. Obě tyto námitky stěžovatel podrobněji rozvedl. Na závěr své ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. K takovému extrémnímu nesouladu v projednávané věci nedošlo především se zřetelem k rozsáhlému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu stran námitky stěžovatele týkající se legitimity použití operativně pátracích prostředků (obrazových, zvukových či telekomunikačních záznamů).
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty použité ve svém odvolání i dovolání, s nimiž se soud druhé stolice i Nejvyšší soud dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel přitom nevznáší konkrétně, jaké výhrady má k argumentaci nalézacího soudu, odvolacího soudu či soudu dovolacího. Přitom odvolací soud na str. 20 - 23 svého rozsudku věnoval otázce legitimity použití operativně pátracích prostředků v dané věci náležitou pozornost, a to i s pečlivým zřetelem na judikaturu Ústavního soudu, přičemž způsob, jakým tak učinil, je velmi vyčerpávající, což stejně kladně hodnotil i Nejvyšší soud. Ostatně absenci konkrétních námitek proti těmto závěrům odvolacího soudu vytkl i soud dovolací (viz str. 5 napadeného usnesení dovolacího soudu), který se k otázce legitimity použitých operativně pátracích prostředků též poměrně obsáhle vyjádřil. Ani proti těmto vývodům Nejvyššího soudu se však stěžovatel nijak konkrétně nevymezil. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v otázce vyhodnocení legality použití operativně pátracích prostředků jakkoli pochybily, když všechny své úvahy o jejich použitelnosti precizně a podrobně rozvedly, přičemž jejich argumentaci není možno pokládat za ústavně nekonformní.
Pokud jde o námitku stran nepřiměřeně přísného trestu, kdy výrok o trestu se dle stěžovatele zcela vymyká typové společenské škodlivosti jeho jednání, je třeba podotknout, že se opět jedná o námitku, kterou stěžovatel vznesl již v odvolacím řízení a s níž se odvolací soud obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádal (viz str. 24 až 26 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel vůči těmto úvahám opět nevznáší ani jedinou výhradu, proč argumentace soudu druhé stolice nemůže v ústavněprávní rovině obstát. Pouhé opakování argumentů vznesených obhajobou v průběhu trestního řízení, se kterými se obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly, není způsobilé úspěšně zpochybnit ústavní konformitu dotčených soudních rozhodnutí.
Protože stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu