ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1114.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1114/2011-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. října 2011 o dovolání obviněného Bc. M. F . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2011, č. j. 10 To 586/2010-2397, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 225/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 10. 2010, č. j. 1 T 225/2009-2324, byl obviněný Bc. M. F. uznán vinným v bodech ad 1-29, 31-51, 53-55, A trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a ad A, B, C, D, E, F, 43, 44 trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §160 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu deseti let, dále podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a podle §55 odst. 1 písm. c), odst. 5 tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty – finanční částky 7.000,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 10 To 586/2010-2397, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „jednání popsané ve skutkové větě jako trestný čin, bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť nenaplňuje znaky žádného trestného činu“. Jde podle jeho názoru o právně relevantní námitku, neboť důkazy provedené v rámci trestního řízení byly provedeny v rozporu s ústavními principy regulujícími průběh trestního řízení. O jeho vině svědčí pouze důkazy, které lze považovat za nulitní a neexistují důkazy jiné, které by jeho vinu prokazovaly, a proto nelze podle obviněného učinit závěr, že skutek popsaný ve výrokové části je správně kvalifikován jako trestný čin. S odkazem na to, že důkazy byly pořízeny před zahájením trestního stíhání obviněný dále sám polemizuje nad uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jediným usvědčujícím důkazem byly záznamy o použití operativní techniky podle §158d odst. 1, 2 tr. ř., svědci ve většině případů poskytnutí úplatku popřeli nebo nevypovídali. Jsou-li použity prostředky operativní techniky (odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu), je nezbytné, aby pro tento zásah do osobnostních práv občana byl dán pádný důvod, resp. aby bylo důvodné podezření o tom, že byl spáchán trestný čin. Obviněný v dovolání uvádí, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů nemůže být dovolacím důvodem, považuje však za nezbytné upozornit na okolnosti, za kterých byly jediné usvědčující důkazy získány. V této souvislosti poukazuje na výpovědi Ing. I. Č.a Ing. J.V. s tím, že obsahem ani jedné z těchto výpovědí oznamovatelů trestného činu není konkrétní poznatek, že dochází k podplácení na odboru dopravy, tím méně, že příjemcem úplatků je obviněný. Odvolává se pak na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. US 2806/08, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), z nichž cituje, že pokud není návrh na pořízení takového důkazu – použití operativně pátracích prostředků – efektivně přezkoumán a absentuje ve spisovém materiálu záznam o všech relevantních skutečnostech, které by odůvodňovaly jeho povolení, jsou tak porušena ústavně garantovaná práva a svobody. Z nálezů dále konstatuje, že nelze vystačit s vyslovením pouhého podezření, že se konkrétní trestná činnost stala. Na tomto podkladě obviněný činí závěr, že ve světle těchto nálezů neexistuje jiný důkaz o vině, než takový, který je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Je přesvědčen, že důkazy v jeho věci takto pořízené nebylo možno použít a právní posouzení skutku neodpovídá realitě. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2011, č. j. 10 To 586/2010-2397, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou 4. 10. 2010, č.j. 1 T 225/2009-2324, a současně zrušil i další rozhodnutí na tyto rozsudky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného. Má za to, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom směru, že by skutková zjištění nenaplňovala zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jen takto formulované dovolání odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčena, že pod tento dovolací důvod nejsou podřaditelné ani námitky, které obviněný uplatnil proti skutkovým zjištěním soudů s odkazem na nepoužitelnost důkazů opatřených za užití operativní techniky ve smyslu §158d odst. 1, 2 tr. ř. V posuzované trestní věci byly skutkové závěry obou soudů založeny především na obrazovém záznamu, který zachytil pomocí technického zařízení Bc. M. F.v jeho kanceláři ve funkci vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství na Městském úřadu v Kostelci nad Orlicí. Přitom výslechy svědků před soudem probíhaly při konfrontaci s těmito záznamy a zejména výslechy svědků, kteří trestnou činnost obviněného potvrdili. Otázka legitimity pořízení záznamů prostorových odposlechů byla tedy pro důkazní fázi řízení stěžejní. Námitkou obviněného o nepoužitelnosti předmětných obrazových záznamů se zabýval již v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové. Odvolací soud dospěl k závěru, že žádná práva obviněného pořízením obrazových záznamů dotčena nebyla, neboť byly splněny veškeré zákonem požadované podmínky pro použití tohoto druhu operativně pátracího prostředku. S takovým názorem se státní zástupkyně ztotožňuje, a to zejména s přihlédnutím k obviněným citovaným nálezům Ústavního soudu, a to jak ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08, tak ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09. Procesní situace, v níž byly předmětné nálezy Ústavním soudem vydány, byla zásadně odlišná od procesní situace v trestní věci obviněného Bc. M. F., v níž bylo od počátku zřejmé podezření, že tento se jako vedoucí odboru odpravy a silničního hospodářství Městského úřadu v Kostelci nad Orlicí dopouští trestné činnosti, kterou bylo třeba zadokumentovat. Soukromí obviněného bylo porušeno důvodně, přičemž uvedený zásah byl nezbytný pro zadokumentování jeho trestné činnosti, neboť již zpočátku bylo možné usuzovat na to, že výslechy žadatelů o přihlášení vozidel do registru silničních vozidel nepřinesou potřebná zjištění, neboť všichni svědci, kteří by poskytli svědeckou výpověď, by se ohrozili možností vlastního trestního stíhání, neboť trestné je jak přijímání, tak nabízení, úplatku. Žádost policie o povolení sledování ze dne 16. 5. 2008 byla náležitě odůvodněna, neboť v ní bylo uvedeno, že právě obviněný jako vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství, případně společně spolu s dalšími osobami, ovlivňují řízení ve prospěch dovozců motorových vozidel, přičemž za uvedenou službu inkasují v přesně nezjištěné výši úplatky. Proto státní zástupce povolil sledování kanceláře obviněného. Protože podezření ze spáchání trestného činu bylo výsledky sledování podporováno, státní zástupce v přípravném řízení ještě dvakrát rozhodl o prodloužení sledování, a to dne 15. 9. 2008 a dne 16. 1. 2009. Vždy se tak stalo na základě řádně odůvodněné žádosti policejního orgánu s tím, že i státní zástupce odůvodnil podrobným popisem do té doby prokázané korupční chování obviněného. V posuzované trestní věci bylo podle názoru státní zástupkyně sledování obviněného nařízeno v souladu se zákonem a je třeba tento operativně pátrací prostředek, resp. jeho užití, v posuzované trestní věci vyhodnotit také jako legitimní. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Stěžejní námitkou obviněného je, že důkazy opatřené za použití operativně pátracích prostředků podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. (obrazové, zvukové či telekomunikační záznamy) byly pořízeny v rozporu se zákonem a že jejich pořízením došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V dovolání tedy obviněný uvádí námitky, s nimiž se již vypořádal odvolací soud a jsou v podstatě s námitkami uvedenými v odvolání naprosto totožné. Obviněný nevznáší konkrétně, jaké výhrady má k argumentaci odvolacího soudu. Odvolací soud na str. 20 – 23 svého rozsudku věnoval otázce legitimity použití operativně pátracích prostředků v dané věci náležitou pozornost a způsob, jakým tak učinil je natolik vyčerpávající, že k němu nelze co dodat. Lze jen ve stručnosti shrnout, že trestný čin úplatkářství podle §160 tr. zák. bez použití operativně pátrací techniky by byl prakticky neodhalitelný. Odvolací soud na str. 21 a 22 konkrétně cituje žádosti policie k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, návrhy státního zástupce, jakož i příkazy okresního soudu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které obsahují jednak relevantní skutečnosti, z nichž je zřejmé, že obviněný v rámci svého postavení přijímá neoprávněná finanční plnění (šlo tedy o důvodné podezření ve vztahu ke konkrétní osobě), z odůvodnění těchto příkazů rovněž vyplývá účel, k němuž mají být odposlechy a záznamy využity. Lze tedy konstatovat, že soudy se zabývaly opodstatněností použití těchto prostředků, stejně jako charakterem trestné činnosti. Jsou-li v ustanovení §158 odst. 2, 3 tr. ř. stanoveny podmínky „… nelze-li účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení ztížené“, pak použití operativně pátracích prostředků v dané věci bylo zcela na místě. Taktéž nelze tvrdit, že by jejich použitím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních a práv a svobod. Postup orgánů činných v trestním řízení byl zcela konformní i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu vydané k této problematice a i touto otázkou se odvolací soud zabýval (str. 20 - 23 rozsudku), zejména i v nálezech vyslovené požadavky na to, jaké konkrétní skutečnosti mají být zjištěny a i nutnost takového postupu byly pro konstatování zákonnosti provedeného důkazu za použití operativně pátracích prostředků naplněny. Za těchto okolností lze nepochybně pořízené zvukové a obrazové záznamy označit za legitimně provedené důkazy, o něž bylo možno opřít výrok o vině obviněného.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, veškeré námitky v něm vznesené směřují do provedeného dokazování nebo hodnocení důkazů, byť obviněný tvrdí, že skutek popsaný ve výrokové části je nesprávně kvalifikován jako trestný čin. Koncepce dovolání je však postavena jedině na tom, že obviněný Nejvyšší soud žádá, aby přehodnotil skutkové okolnosti, za nichž bylo přistoupeno k povolení použití operativně pátracích prostředků. Vzhledem k tomu, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, jsou námitky uplatněné obviněným v dovolání důvodem pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud musel dovolání obviněného odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Zvláště v souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za nezbytné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Jinými slovy řečeno, nelze po Nejvyšším soudu požadovat, aby dovozoval, z jakých hledisek má být konkrétní dovolací důvod přezkoumáván nebo naplněn a pokud obviněný sám polemizuje nad tím, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. může být naplněn, nelze k takové argumentaci přihlížet. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze tím, zda obviněný mohl kvalifikovaně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podstatu také obviněný v dovolání svými námitkami vyjádřil, přičemž dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. M. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal podle §265o odst. 1 tr. ř. důvod pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann