ECLI:CZ:US:2012:2.US.43.12.1
sp. zn. II. ÚS 43/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti D.S.K., spol. s r. o., se sídlem Lisabonská 2394/4, Praha 9, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 24/2011-107 ze dne 26. 10. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 74/2010-56 ze dne 2. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně i kasačním soudem a namítá, že ze strany Nejvyššího správního soudu bylo postupováno rozdílně než v obdobném případu řešeném v rozsudku č. j. 9 Afs 58/2011-94 ze dne 8. 9. 2011. Nadto je přesvědčena, že soudy svým postojem hájily jednostranné a nezákonné dokazování územních finančních orgánů.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Af 74/2010, bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích, dodatečnému platebnímu výměru, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 559 680 Kč a penále z této částky. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem, jímž tuto kasační stížnost zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že se cítí být oprávněn posuzovat výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze v případě, kdy aplikace jednoduchého práva je důsledkem interpretace, která extrémně vybočuje z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, 127/28 SbNU 95). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, přezkoumávajících zákonnost rozhodnutí příslušných finančních orgánů, porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Za situace, kdy správce daně a následně i finanční ředitelství dospěly k závěru, že stěžovatelkou uplatněné rezervy nemohly být posouzeny jako daňově uznatelné výdaje, neboť byly tvořeny na technické zhodnocení majetku, nikoliv na jeho opravu, se podstatou sporu před obecnými soudy na základě námitek stěžovatelky stala otázka, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno ohledně tvorby rezervy na opravu hmotného majetku (šlo o rezervu tvořenou na opravu průmyslového objektu) ve zdaňovacím období roku 2007, a zda finanční orgány správně posoudily všechny důkazy, které měly k dispozici. Oba soudy, které se ztotožnily s postupem a rozhodnutím finančního ředitelství a správce daně, věnovaly věci náležitou pozornost a své rozsudky, v nichž dospěly ke stejnému závěru jako finanční orgány, že stěžovatelka daňovou uznatelnost rezervy na opravu hmotného majetku neprokázala, řádně zdůvodnily. Dostatečně a s odkazem na příslušnou judikaturu kasačního soudu také objasnily, proč nepovažovaly námitky stěžovatelky o bezdůvodném odmítnutí předložených důkazů i o možnosti aplikovat na věc ustanovení §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") za důvodné.
Lze tedy uzavřít, že oba soudy postupovaly ústavně konformně, pokud shledaly postup správce daně, který neuznal stěžovatelkou vytvořené rezervy jako daňově uznatelné výdaje a následně zvýšil daňový základ a dodatečně jí vyměřil daň z příjmů právnických osob, za odpovídající ustanovení §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Postačí proto, i s ohledem na obecný charakter námitek obsažených v ústavní stížnosti, v ostatním odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která nevykazují prvky nepřípustné svévole.
Ke stěžovatelkou namítané nejednotnosti rozhodování kasačního soudu je možno uvést, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec s ohledem na výše uvedené v projednávaném případě došlo - věcí nežádoucí, není v pravomoci Ústavního soudu či jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", zejména měl-li by zrušit rozhodnutí, jejichž výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 2 Listiny. Právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je procesní povahy a nelze je vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení. Je jím zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu