ECLI:CZ:US:2012:2.US.4383.12.1
sp. zn. II. ÚS 4383/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti W. A. S., zastoupeného Mgr. Peterem Teniakem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 167/2012 ze dne 6. listopadu 2012, spojené s návrhem na přednostní projednání a návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 2046/2012-226 ze dne 11. října 2012, kterým byl stěžovatel předán k trestnímu stíhání do Velké Británie na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem ve Westminsteru ze dne 27. června 2012, k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců z celkové výměry 5 let, který mu byl uložen rozsudkem Korunního soudu v Lewes č. j. T1994052 ze dne 1. února 1995, a současně byla předběžná vazba přeměněna na vazbu předávací. Je přesvědčen, že postupem obecného soudu, resp. pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva podle ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel shledává porušení svých Ústavou zaručených práv, že stížnostní soud v podstatě vůbec nepřezkoumal procesní postup soudu prvního stupně. Ten postupoval v rozporu s ustanoveními §409 odst. 2 a §411 odst. 1 trestního řádu, jak stěžovatel průběhu řízení před obecnými soudy namítal. Poukazoval na prokazatelné formální a věcné nedostatky originálu a úředního překladu evropského zatýkacího rozkazu. Na straně v části (c) odst. 1 "Údaje o délce trestu" chybí v úředním překladu celá pasáž (třetí odstavec ze shora), která je naopak obsažena v originále. Na totožném místě, je věcně nesprávný údaj o celkové délce uloženého trestu, když součet trestů, tj. sodomie 3 roky vězení, pořizování obscénních fotografií 1 rok, vězení a převzetí dítěte bez zákonného povolení (únos dítěte) 2 roky vězení následně, dává dohromady 6 let vězení (nikoli 5 let vězní). Věcně nesprávný je i údaj na straně 4 obou dokumentů v části (e), že měl být stěžovatel roce 1997 propuštěn na podmínku. Originální termín "licence" ovšem nelze přeložit jako podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §88 trestního zákoníku, protože tento institut se překládá jako "probation". V důsledku těchto vad a věcných nesprávností evropského zatýkacího rozkazu nemohly mít orgány veřejné žaloby ani obecné soudy jistotu, že další údaje uvedené v překladu jsou přeloženy správně, resp. že jde o překlad bez vynechání dalších pasáží původního textu. Nemohly mít tedy jistotu o skutečném obsahu evropského zatýkacího rozkazu. Státní zástupce tedy nemohl dostát procesní povinnosti řádně provést předběžné šetření a seznámit stěžovatele s obsahem evropského zatýkacího rozkazu. Tím mimo jiné došlo i k porušení jeho práva na přetlumočení obsahu dokumentu.
3. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a možnosti realizace předání do Velké Británie stěžovatel navrhuje, aby bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto přednostně, z důvodu naléhavosti věci.
4. Stěžovatel dále s ohledem na již uvedené navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1528/12 ze dne 5. září 2012, bod 3).
6. Ústavní soud v minulosti vyložil, že je třeba institut odložení vykonatelnosti, s ohledem na speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti, vykládat restriktivně
a aplikovat zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). V daném případě však sám stěžovatel shledává důvody pro odklad vykonatelnosti pouze v důvodech samotné ústavní stížnosti
a v důvodech pro projednání věci přednostně mimo pořadí. To samo o sobě ovšem příslušné relevance nedosahuje. Proto byl návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odmítnut.
7. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně jsou prakticky totožné s těmi, jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. Přitom obecný soud se jimi řádně a důkladně zabýval. S argumentací obecného soudu se ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevypořádává, aby tak svým námitkám dodal ústavněprávní rozměr (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
10. Konkrétně obecný soud uvedl, že námitka nesprávného překladu by měla své odůvodnění, pokud by vyžadovaná osoba v důsledku toho nebyla náležitě seznámena s obsahem evropského zatýkacího rozkazu a nemohla tedy uplatnit své právo na obhajobu. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, protože již v předběžném řízení dostal stěžovatel do dispozice kopii evropského zatýkacího rozkazu ve svém mateřském jazyce a orgánům veřejné žaloby výslovně prohlásil, že se s ním dostatečně seznámil
a nepožaduje dalšího vysvětlení. Dále se obecný soud zabýval povahou institutu "licence" a tím, že se stěžovatel ve vztahu k němu nezachoval v souladu s anglickým právem. Konečně se obecný soud zabýval i námitkou, že se soud prvního stupně v důsledku věcných vad a vadného překladu řádně neseznámil s evropským zatýkacím rozkazem a nemohl tedy správně posoudit otázku promlčení trestní odpovědnosti. V té souvislosti obecný soud dospěl k závěru, že jde v daném případě o předání k výkonu trestu a k promlčení výkonu trestu podle českého práva dojít nemohlo. Z toho vyplývá, že se obecný soud řádně a přesvědčivě vypořádal s podstatou námitek stěžovatele
a napadené rozhodnutí proto lze považovat za ústavně souladné. Neexistuje tedy relevantní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, který by si vynucoval kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu