ECLI:CZ:US:2012:2.US.4406.12.1
sp. zn. II. ÚS 4406/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 682/2012 ze dne 29. srpna 2012, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 426/2011 ze dne 24. ledna 2012, a rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 1 T 252/2009 ze dne 14. října 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1 a 3, písm. c) trestního zákona. Toho se měl dopustit spolu s M. L. tak, že se ústně dohodli s M. G. na zprostředkování prodeje jejího osobního vozidla, M. L. pak na základě jí udělené plné moci získal duplikát velkého technického průkazu a vozidlo bez vědomí majitelky převedl na obchodní společnost Oraveta s. r. o., ve které byl jednatelem, a poté stěžovatel na základě plné moci udělené mu společnicí této firmy K. M. prodal vozidlo obchodní společnosti Jelínek Holding s. r. o., za částku 770 000 Kč, peníze za prodej vozidla poškozené nevyplatil a použil je pro svoji potřebu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a povinnost společně a nerozdílně s M. L. zaplatit poškozené škodu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu a současně mu byla uložena povinnost, aby v průběhu prvních tří let zkušební doby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími, resp. v řízení, jehož byl stěžovatel stranou, byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je toho názoru, že vytýkaný skutek nebyl správně označen co do uvedení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, resp. tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a dále co do uvedení zákonných znaků, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Z popisu skutku nelze dovodit kritérium spolupachatelství, ani naplnění základních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy naplnění subjektivní a objektivní stránky ze strany stěžovatele. Např. podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21) nebylo na místě ani zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění. Popis znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry chyběl navíc již v podané obžalobě. Stěžovatel na základě plné moci prodal předmětné vozidlo zcela v souladu s oprávněními danými mu zákonem a závazkovým vztahem, což není nic trestněprávně relevantního. Nevyplacení ceny za prodej jakékoliv věci je věcí občanskoprávního charakteru. I z argumentace odvolacího soudu vyplývá jen to, že údajné zpronevěry se měl dopustit M. L. Dovolává se proto principu ultima ratio.
3. Popis skutku podle stěžovatele neodpovídá ani provedenému dokazování. Výpověďmi poškozené a listinnými důkazy bylo vyvráceno, že nebyla dohoda mezi obžalovanými a poškozenou o prodeji vozidla. Výsledky dokazování včetně výpovědi poškozené vyvracejí údajnou domluvu, že peníze z prodeje vozu budou vyplaceny poškozené. Předmětné vozidlo bylo prodáno v období mezi dvěma exekucemi a poškozená věděla, že po nařízení exekuce jí bude zakázáno s vozidlem disponovat. Poškozená rovněž po transakci s vozidlem uzavřela se stěžovatelem zprostředkovatelskou smlouvu na prodej svých pozemků a dostala k dispozici jiné vozidlo, bez povinnosti hradit provozní náklady. Jednalo se o celý komplex dlouhodobých podnikatelských vztahů.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z koncepce a rozsahu argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že se jedná o převzetí, resp. pokračování argumentace obsažené v jeho dovolání, s níž se dovolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal. Konkrétně dovolací soud jasně vyložil, že stěžovatel vyvozuje své závěry toliko z odůvodnění, ač rozhodující je skutek uvedený ve výroku o vině, a odůvodnění navíc v podstatě dezinterpretuje (s. 10 usnesení). Již odvolací soud za jediný sporný moment vytýkaného skutku, resp. jeho dokazování, považoval otázku, zda oba obžalovaní postupovali v souladu s dohodou s poškozenou, že peníze získané z prodeje jejího vozidla budou užity ve prospěch firmy (kterou poškozená v důsledku důvěry ke stěžovateli již předtím masivně financovala bez jakékoliv protihodnoty), anebo zda mělo dojít po prodeji vozidla k vyplacení získaných prostředků poškozené. Výpověď poškozené tak byla kvalifikována jako jediný usvědčující důkaz ohledně naplnění subjektivní stránky (s. 5 rozsudku). Ani jeden z obecných soudů tak neměl pochybnosti o tom, že i ve vztahu ke stěžovateli v momentu jeho konkrétního jednání bylo předmětné vozidlo věcí cizí, s níž měl naložit toliko sjednaným způsobem, což neučinil. Stejně tak žádný z obecných soudů neměl pochybnost o tom, že o sjednaném způsobu nakládání se svěřeným vozidlem, resp. s výtěžkem získaným z jeho prodeje, věděli dostatečně jasně oba obžalovaní. Všechny obecné soudy rovněž reflektovaly, že vztahy mezi poškozenou a stěžovatelem nezačaly ani neskončily právě uvedenou transakcí, a že tato transakce měla přímou souvislost s tehdy vedenou, resp. hrozící exekucí na majetek poškozené. Dovolací soud konečně výslovně konstatoval i to, že čin zásadním způsobem vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe (s. 11 usnesení). Obecné soudy všech stupňů tak evidentně naplnily své ústavněprávní kompetence a opakovaná argumentace stěžovatele rozhodně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu