ECLI:CZ:US:2012:2.US.4417.12.1
sp. zn. II. ÚS 4417/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. J., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 587/2012 - 56 ze dne 25. července 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 369/2011 ze dne 18. října 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 17/2010 ze dne 10. června 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. listopadu 2012 a doplněnou podáními z 20. a 26. listopadu 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 5 písm. c) trestního zákoníku; pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona, pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona. Těch se měla dopustit tím, že jako jednatelka společnosti Trade-Real-Consult, s. r. o., v období od února 2008 do března 2010 v rámci činnosti směřující k uzavření úvěrových smluv a získání úvěrů jednotlivých žadatelů, opatřovala nepravdivá potvrzení o zaměstnání pro různé žadatele, sjednala schůzky v bankách, doprovázela žadatele do bank, účastnila se podání žádostí o úvěr nebo sjednávání úvěrových smluv a po schválení úvěrů zpravidla ihned inkasovala od žadatelů finanční hotovost. Za sedminásobné účastenství na trestném činu úvěrového podvodu a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byla odsouzena rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 176/2009 ze dne 13. dubna 2010, jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl zrušen výrok o trestu rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 176/2009 ze dne 13. dubna 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém samostatném trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a znovu bylo rozhodnuto tak, že jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením do věznice s dozorem. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání odmítnuto s tím, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit její postavení a nastolená otázka nemá po právní stránce zásadní význam. Tvrdí, že napadenými rozsudky a celým trestním řízením byla dotčena její práva na spravedlivý soudní proces, na obhajobu a na osobní svobodu.
2. Konkrétně stěžovatelka namítá, že popisy skutků, resp. tvrzených jednání obžalované v jednotlivých usneseních o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, a rozsudcích obecných soudů spolu naprosto nekorespondují. Nebyla tedy zachována totožnost skutků. Neakceptuje argumentaci odvolacího soudu, že se jedná pouze o drobné korekce. Dovolací soud se s touto námitkou sice snažil vypořádat podrobněji, ale bez toho, že by z tohoto pochybení vyvodil odpovídající závěry. Navíc část popsaného jednání, vyjma tvrzení o opatřování nepravdivých potvrzení, je popisem standardní podnikatelské činnosti a nadto se takový popis ani v usneseních o zahájení trestního řízení ani v obžalobě neobjevuje. Nesouhlasí ani s právní kvalifikací, nebyl správně aplikován souhrnný trest a trestní zákona, který je pro stěžovatelku příznivější. K prohlídce kancelářských prostor stěžovatelky dal souhlas státní zástupce, což není ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu ústavněprávně konformní. Navíc byla povolena prohlídka prostor užívaných společností TRADE-REAL-CONSULT, s. r. o., ačkoliv předmětné prostory nevyužívala a využívat nemohla, protože jejich nájem byl touto obchodní společností ukončen a prostory měla pronajaty obchodní společnost TR GROUP CZ, s. r. o. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je lhostejné, zda prostory užíval ten či onen subjekt. Takto opatřené důkazy tedy nemohly a nesměly být v trestním řízení využity. Stěžovatelka rovněž žádnou škodu nezpůsobila a způsobit nemohla, protože jednak dlužníci dluhy splácí, a pokud snad bankovním domům byla nějaká škoda způsobena, pak těmi, kdo řádně neplnili své smluvní závazky. Konečně pohledávky bankovních domů nebyly nevymahatelné, resp. nezajištěné. U dvou, resp. tří vytýkaných skutků se jednalo o tzv. americké hypotéky, které byly zajištěny toliko nemovitým majetkem a nikoliv výší příjmu či existencí pracovního poměru. V každém případě nebyla výše způsobené škody nezpochybnitelně zjištěna. Ačkoliv stěžovatelka navrhla provedení dalších důkazů např. grafologické zkoumání, znaleckou identifikaci, resp. autentičnost hlasů na záznamu odposlechnutých telefonických hovorů, výslechy svědků, konfrontace svědků, písemná čestná prohlášení atd., tyto nebyly provedeny. Soud prvního stupně, přestože písemné důkazy shledal klíčovými, tyto neprovedl s odůvodněním, že jsou náročné a dále argumentoval obsáhlostí dokazování grafologickým posudkem. Odvolací soud zase označil grafologické zkoumání za nepotřebné. Záznamy odposlechů jsou jen obtížně slyšitelné bez řádné identifikace hovořících osob. Soud prvního stupně nepřipustil obhajobě ani jednoho jediného svědka mimo syny stěžovatelky. A pokud byly výpovědi svědků ve vzájemné kolizi, či svědci své výpovědi zásadním způsobem měnili, měla být provedena konfrontace, což se nestalo. Byly nepokrytě opomíjeny svědecké výpovědi, které byly pro stěžovatelku jednoznačně pozitivní. Většina svědků hovořících v její neprospěch se navzájem dobře znala a všichni byli v minulosti či časově souběžně a to i opakovaně odsouzeni, jinak vypovídali při podání vysvětlení, ve výpovědích v přípravném řízení a v řízení před soudem a byli zainteresováni na odsouzení stěžovatelky. Výši trestu považuje za zcela absurdní. Stěžovatelka je přesvědčena, že se jí skutečně nedostalo spravedlivého zacházení, neboť u soudu prvního stupně opakovaně docházelo ke kontroverzím s předsedou senátu a vzájemné antipatie byly zcela evidentní.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že její procesní aktivita evidentně neměla jí sledovaný účel, totiž zproštění obžaloby, resp. uložení zmírnění právní kvalifikace a uložení co nejmírnějšího trestu. Nicméně nic z toho neobsahovaly její základní procesní práva obsažená v základním právu na soudní ochranu a dalších. Těm naopak bylo ze strany obecných soudů učiněno za dost. Z obsahu napadeného usnesení dovolacího soudu je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka veškeré námitky uplatněné v ústavní stížnosti uplatnila již v dovolání a dovolací soud se s nimi, precizně, důkladně a důsledně vypořádal, při zohlednění vlastní rozhodovací činnosti a rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Konkrétně se tedy dovolací soud vypořádal s otázkou zákonnosti, resp. ústavnosti prohlídky kanceláře stěžovatelky a použitelnosti důkazů při ní získaných (s. 15-16 usnesení), zamítnutím jejích důkazních návrhů soudem prvního stupně (s. 16 usnesení), krátkostí doby uplynuvší do skončení závěrečných návrhu do vyhlášení rozsudku (s. 17 usnesení), přítomností policejního rady při hlavním líčení (s. 17 usnesení), chováním předsedy senátu soudu prvního stupně (s. 17 usnesení), totožností skutků, resp. popisem skutků (s. 17-18 usnesení), právním posouzením skutků v souvislosti s otázkou výše způsobené škody (s. 18-20 usnesení), právním posouzením časové působnosti zákonů a otázkou, který je pro stěžovatelku příznivější (s. 20-23 usnesení), aplikací ustanovení o souhrnném trestu a dalším trestu (s. 23-24 usnesení), a konečně i výší uloženého trestu (24 usnesení). Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Lze uzavřít, že základním právům a svobodám, jejichž porušení stěžovatelka namítá, bylo v řízení před obecnými soudy učiněno za dost.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Ústavní soud přitom ani nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady, spočívající v nepředložení kopií napadených rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně, protože by to na výsledku řízení nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu