ECLI:CZ:US:2012:2.US.4486.12.1
sp. zn. II. ÚS 4486/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Ivanou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2012, č. j. 14 Co 479/2012-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím Krajský soud v Brně zasáhl do jeho základních práv. Konkrétně jmenuje právo na ochranu rodičovství garantovanou čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu před neoprávněným zásahem do jeho rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny či obdobně čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále se stěžovatel cítí dotčen v právu na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konečně napadené rozhodnutí dle stěžovatele nerespektuje Úmluvu o právech dítěte; dle čl. 3 odst. 1 je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, čl. 9 odst. 3 zakotvuje právo dítěte odděleného od jednoho rodiče udržovat pravidelný kontakt s tímto rodičem a dle čl. 18 odst. 1 mají za výchovu a vývoj dítěte společnou odpovědnost oba rodiče.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodoval jako soud odvolací ve věci péče o nezletilého Š. V. o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 6. 2012, č. j. 12 Nc 270/2012-31/12 P a Nc 243/2012, kterým byl jednak zamítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů, a dále bylo nařízeno předběžné opatření stanovící dobu, po kterou je matka povinna umožnit stěžovateli se s nezletilým stýkat, a pravidla předávání nezletilého. Krajský soud výrok o nařízení předběžného opatření v rozsahu styku změnil tak, že dobu návštěv nezletilého u stěžovatele podstatně zkrátil; matce byla nově uložena povinnost umožnit stěžovateli se s nezletilým stýkat každou středu od 15:30 do 18:30 hodin. V odůvodnění vyjádřil souhlas s prvoinstančním soudem, pokud dovodil potřebu prozatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením. Aktuálně, v průběhu opatrovnického řízení, je nezletilý v péči matky a rodiče nejsou schopni se na styku nezletilého se stěžovatelem po dobu řízení dohodnout. Prozatímní úprava styku s otcem je v jednoznačném zájmu nezletilého, oproti mínění okresního soudu však pouze v takovém rozsahu, aby nebyly zpřetrhány zdravé rodičovské vazby na stěžovatele. K tomu postačuje styk v rozsahu tří hodin jedenkrát týdně. Vzájemná obvinění rodičů, že ten druhý není způsobilý se o nezletilého postarat, nejsou pro předběžnou úpravu styku podstatné, na rozdíl od zjištění, že z dosud osvědčených skutečností nevyplývá nezpůsobilost otce k péči o nezletilého.
Stěžovatel v podání obšírně zrekapituloval události, které vedly k vyvolání řízení, a jeho dosavadní průběh. Se závěrem krajského soudu nesouhlasí. Poté, co jej matka nezletilého donutila opustit společnou domácnost, prakticky ztratil s nezletilým kontakt, ačkoliv byl zvyklý trávit s ním spoustu času. Soud sice proklamoval, že je v zájmu nezletilého se s otcem vídat, ovšem ve skutečnosti v rozhodnutí zájmy nezletilého nezohlednil. Rozhodnutí okresního soudu alespoň částečně okolnostem případu odpovídalo. Po počátečním vzdoru začala matka předběžné opatření respektovat a styk probíhal celkem v souladu se soudem stanovenými podmínkami. Nebyl žádný důvod úpravu měnit, natož omezit ji na tři hodiny týdně. Krajský soud opomněl uvážit věk dítěte a jeho vnímání času. Týden mezi jednotlivými setkáními je pro syna nezletilého příliš dlouhá doba, nezletilý strádá a jeho vztah k otci se nenávratně narušuje. Přitom stěžovatel žije ve stejné obci jako nezletilý, dokonce jen nějakých 500 metrů od něj. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 618/05, podle něhož je předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi třeba použít s přihlédnutím k charakteru a významu chráněného zájmu, jímž je umožnit rodič, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Stěžovateli krajský soud naopak v kontaktu se synem dočasně prakticky zamezil. Stěžovatel se dále dovolává nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03, dle kterého mají obecné soudy zohledňovat všechny konkrétní okolnosti daného případu a z nich vyplvající zájem dítěte, který musí být vždy prvním hlediskem. Zde konkrétní okolnosti, např. že si stěžovatel zajistil bydlení poblíž bydliště nezletilého, že doložil možnost upravit si pracovní dobu dle potřeb nezletilého, že není důvod omezovat jeho rodičovská práva, neboť není nezpůsobilý o nezletilého pečovat, zohledněny nebyly. V nálezu sp. zn. II. ÚS 554/04 pak soud vyhodnotil styk otce s dětmi, stanovený v rozsahu každá druhá neděle, dva týdny o letních prázdninách a každý lichý rok o jarních prázdninách jako porušující právo rodiče podílet se na výchově svých dětí. Byť šlo o přezkum rozhodnutí meritorního, i v případě prozatímní úpravy předběžným opatřením by dle stěžovatele měly obecné soudy nalézt řešení, které ústavně garantovaná práva rodiče neomezí.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. V případě předběžných opatření není zásah do práv účastníka definitivní a nápravy lze dosáhnout v rámci řízení o věci samé. V posuzované věci jde nicméně o výjimku z pravidla, neboť předběžné opatření vydané v řízení o výchově nezletilých dětí je obvykle schopné zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dítěte či jeho rodičů, a ústavní stížnost je proto přípustná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření (srov. zejm. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, IV ÚS 2965/12, dostupná na http://nalus.usoud.cz) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn do rozhodnutí upravujících práva a povinnosti účastníků nikoli konečným způsobem zasahovat. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Stěžovatel napadenému rozhodnutí nevytýká, že by bylo vydáno nepříslušným soudem a bez zákonného základu. Brojí výhradně proti obsahu předběžného opatření; spornou činí otázku, zda styk s nezletilým v rozsahu tří hodin týdně je ještě dostatečným k tomu, aby nedošlo k přetrhání vzájemných vazeb. Ústavní soud se proto mohl zaměřit toliko na zodpovězení otázky, zda interpretace tohoto kritéria zvolená krajským soudem zjevně, resp. extrémně nevybočuje z mezí jinak široké volné úvahy, z níž stanovení harmonogramu návštěv vychází. Po delší úvaze dospěl k závěru, že se tato úvaha ještě pohybovala v akceptovatelných mezích a nebude do ní zasahovat. Nutno ovšem konstatovat, že řešení zvolené krajským soudem je na samé hranici ústavnosti, neboť frekvence návštěv, jejich délka i jejich umístění do pracovního dne, je skutečně minimální, zejména jde-li o styk s rodičem nezletilého. Ve prospěch zdrženlivosti Ústavního soudu nakonec převážil fakt v napadeném usnesení zdůrazněný, totiž že styk v běžném rozsahu, "samozřejmě" výrazně širším oproti předběžnému opatření, může být až předmětem samostatného rozhodnutí ve věci samé, nebude-li dokonce nezletilý svěřen do výchovy stěžovatele. Pokud jde o stěžovatelovy odkazy na nálezy týkající se předběžných opatření, přece jen byly okolnosti případu nyní posuzovaného od zmiňovaných kauz odlišné.
Závěrem budiž poznamenáno, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému opatrovníka, neboť z důvodů výše uvedených shledal ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost neschopnou věcného projednání.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu