ECLI:CZ:US:2012:2.US.524.12.1
sp. zn. II. ÚS 524/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GREENGOLF Pardubice, a. s., se sídlem Hlaváčova 392, 530 02 Pardubice, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, se sídlem Kalvodova 88/1, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 3326/2010-100, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2010, č. j. 23 Co 635/2009-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postup obecných soudů nebyl v souladu s právem a naopak byl v rozporu s právní jistotou účastníků právních vztahů.
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 23 Co 635/2009-69, změnil předchozí zamítavý rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. září 2009, č. j. 8 C 117/2009-40 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 8 C 117/2009-47), tak, že žalobě vyhověl a žalované (stěžovatelce) uložil zaplatit žalobkyni (České televizi) částku ve výši 260.000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I., a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu přirážky za neoznámení existence (nepřihlášení) 26 kusů televizních přijímačů provozovateli vysílání (České televizi). Odvolací soud konstatoval, že žalovaná přihlásila televizní přijímače nejen po lhůtě stanovené zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "zákon č. 348/2005 Sb."), ale i poté, co byla žalobkyní vyzvána, aby zaplatila televizní poplatky a přirážku. Dospěl k závěru, že výzva žalobkyně k zaplacení dlužných televizních poplatků a přirážek k poplatkům z 30. listopadu 2007 "splňuje kritéria zákona č. 348/2005 Sb.", a proto má žalobkyně právo na zaplacení přirážky za každý televizní přijímač, z něhož nebyla splněna povinnost platit televizní poplatek (§9 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb.).
3. Následné dovolání žalované bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 3326/2010-100, zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že řízení před soudy nižších instancí není postiženo tzv. zmatečnostními vadami, ke kterým se jinak přihlíží, ani "jinými" vadami ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména ne těmi, které výslovně dovolatelka zmínila. K námitce nesprávného poučení dovolací soud uvedl, že poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinak vyjádřeno, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda výzva z 30. listopadu 2007 je platným právním úkonem, který způsobil následky sledované zákonem č. 348/2005 Sb., bylo možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008).
4. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce, že odvolací soud procesně neregulérním způsobem modifikoval skutkový stav, z něhož vycházel soud prvního stupně. Zjištění učiněná v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud poté, co opakoval důkaz písemnou výzvou z 30. listopadu 2007 (§129 odst. 1, §211, §213 odst. 2 o. s. ř.), převzal; skutečnost, že jinak než soud prvního stupně vyhodnotil otázku platnosti výzvy, je záležitostí právního posouzení věci.
5. Dovolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu ohledně platnosti výzvy k zaplacení dlužných televizních poplatků a přirážek k poplatkům z 30. listopadu 2007. Vyslovil, že výzva není neurčitá jen kvůli tomu, že obsahovala jiné údaje (vyšší počet televizních přijímačů), než bylo následně zažalováno. Není pochyb o tom, že žalobkyně může uplatnit právo na zaplacení přirážky k televizním poplatkům za nižší počet nepřihlášených televizních přijímačů, než vyplývá z údaje obsaženého ve výzvě; platí tedy, že výzva z 30. listopadu 2007 požadující úhradu přirážky za 59 neevidovaných televizních přijímačů umožnila žalobkyni domáhat se žalobou u soudu přirážky za 26 nepřihlášených televizních přijímačů, aniž by musela předcházet "nová" výzva obsahující "správný" údaj o skutečném počtu předmětů televizních poplatků.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje celkové okolnosti případu a popisuje průběh dosavadního řízení před obecnými soudy. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud účastníky řízení neupozornil na možné jiné právní posouzení věci a nevyzval stěžovatelku podle §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Tímto byla podle názoru stěžovatelky porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06, podle něhož jsou soudy povinny poskytovat účastníkovi poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. i v případě, kdy se jedná o právní posouzení sporné otázky, i když byl úplně zjištěn skutkový stav. V důsledku nesplnění poučovací povinnosti se tak stěžovatelka nemohla vyjádřit k právnímu názoru odvolacího soudu, ale nemohla ani navrhnout opakované provedení důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně. V daném případě stěžovatelka namítala, že výzva ze dne 30. listopadu 2007 adresovaná stěžovatelce je neplatná pro neurčitost. Dále zdůrazňuje, že odvolací soud nevyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v řízení provedl pouze jediný důkaz, a to výše zmiňovanou výzvou. Stěžovatelka pak polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že je přípustné, aby žalobkyně svůj původní nárok na zaplacení přirážek za 59 kusů televizních přijímačů (vyplývající z výzvy ze dne 30. listopadu 2007) podáním žaloby omezila. Podle názoru stěžovatelky nárok na zaplacení přirážek za 59 kusů televizních přijímačů nikdy nevznikl, neboť stěžovatelka uvedený počet televizních přijímačů nikdy nevlastnila a tudíž žalobkyně nemohla takovýto nárok omezit. Stěžovatelka namítá, že posouzení výzvy z hlediska platnosti daného právní úkonu je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe. V další části se pak stěžovatelka věnuje náležitostem právních úkonů zejména z pohledu jejich určitosti. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že výzva nesplňuje požadavky na určitost právního úkonu a její posouzení je projevem soudní libovůle.
III.
7. Ústavní soud si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Pardubicích a seznámil se s jeho obsahem.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
10. Námitky stěžovatelky lze v podstatě rozdělit do dvou okruhů. První okruh námitek se týká nesplnění poučovací povinnosti obecnými soudy podle §118a odst. 2 o. s. ř.; druhým okruhem námitek brojí proti posouzení skutkovému a právnímu posouzení výzvy jako právního úkonu z pohledu jeho určitosti.
11. Ve vztahu k porušení poučovací povinnosti dovozuje stěžovatelka pochybení obecných soudů z toho, že odvolací soud účastníky řízení neupozornil na možné jiné právní posouzení věci a nevyzval stěžovatelku k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. K námitce nesplnění poučovací povinnosti se přitom vcelku podrobně a jasně vyjádřil při dovolacím přezkumu věci Nejvyšší soud a Ústavní soud nemá důvod se od jeho stanoviska odchylovat. Pouze ve stručnosti lze tedy v tomto směru shrnout, že poučení je třeba poskytnout pouze tehdy, pokud odlišné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodných skutečností. V dané věci toto doplnění nebylo třeba. Na danou věc proto ani nedopadají závěry vyplývající ze stěžovatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. I. ÚS 173/06, který navíc bral v úvahu zcela specifickou situaci spočívající zejména v tom, že stěžovatel byl osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům a nebyl přítomen u jednání. Ve stávající věci odvolací soud postavil svoje rozhodnutí na jiném posouzení určitosti výzvy ze dne 30. listopadu 2007 s tím, že důkaz výzvou zopakoval a další doplnění skutkových tvrzení nebylo zapotřebí. Nelze navíc přehlédnout, že odvolací soud projednával věc na základě odvolání žalobkyně, která v něm tvrdila, že výzva, na jejímž základě pak následně podala žalobu, splňovala náležitosti řádného právního úkonu i náležitosti vyplývající ze zákona č. 348/2005 Sb. a byla určitá. Vzhledem k tomu, že toto odvolání bylo stěžovatelce zasláno k vyjádření a posléze se účastnila (její právní zástupkyně) jednání u odvolacího soudu, na němž byl zopakován důkaz výzvou, měla tak stěžovatelka dostatečnou možnost seznámit se s případným odlišným náhledem na věc a možným odlišným posouzením věci odvolacím soudem. V tomto případě tedy nelze spatřovat porušení zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání.
12. Ve vztahu k druhému okruhu námitek, které se týkají hodnocení určitosti výzvy lze rozpoznat dvě roviny. Stěžovatelka totiž jednak napadá hodnocení provedeného důkazu (výzvy), jednak jeho právní posouzení. Ve vztahu k hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za nutné zopakovat, že toto je v zásadě věcí obecných soudů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by relevantní důkazy (v daném případě zejména výzvu z 30. listopadu 2007) hodnotily v rozporu se zásadami logiky. Naopak obecné soudy provedly poměrně podrobný rozbor věci, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní a svoje závěry řádně odůvodnily. Skutečnost, že vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní posouzení věci pak rovněž není z ústavněprávního hlediska vadné. V této souvislosti lze rovněž odkázat závěry, které v otázce určitosti výzvy vyslovil Nejvyšší soud.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu