ECLI:CZ:US:2012:2.US.617.12.1
sp. zn. II. ÚS 617/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele ARGO-HYTOS Protech, s. r. o., se sídlem Pohraniční 27, 706 02 Ostrava - Vítkovice, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 222/2011-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že došlo k porušení mezí uplatňování státní moci ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Rozhodnutím mělo být rovněž zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 222/2011-263, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2011, č. j. 7 Cm 328/2003-232, jímž byla žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Vítkovice, a. s.) zaplacení částky 337.961,60 Kč, zamítnuta a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná částka byla souhrnem pohledávek vzniklých z kupních smluv uzavíraných mezi účastníky řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu, že mu jako dlužníkovi bylo povoleno vyrovnání a věřitelé (tedy i žalobce) byli vyzváni k přihlášení svých nároků do vyrovnání. Žalobce však předmětné pohledávky ve vyrovnacím řízení neuplatnil, a proto podle §63 odst. 1 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), zanikla povinnost žalovaného plnit žalobci. Soud prvního stupně i odvolací soud při rozhodování vyšly ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3931/2010-214, a jímž zrušil předchozí částečně vyhovující rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. konstatoval, že splněním potvrzeného vyrovnání zanikla dlužníkovi povinnost plnit neuspokojený závazek ohledně věřitele, který se do vyrovnání nepřihlásil, a to i u vyrovnání povolených v době do 24. října 2000, což byl i případ vyrovnání žalovaného.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podrobně rozebírá zejména s poukazem na odbornou literaturu otázku zániku práva, přičemž vyslovuje přesvědčení, že zánik práva jakožto závažný hmotněprávní důsledek musí výslovně stanovovat zákon a nelze jej dovozovat extenzivním nebo zobecňujícím výkladem. Stěžovatel se vyjadřuje ke znění §63 zákona o konkursu a vyrovnání a nastiňuje historii právní úpravy. V další části polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který vychází z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 1693/2008), na něž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3931/2010 odkazuje. Názor přijatý velkým senátem považuje stěžovatel za neudržitelný a překračující meze soudního výkladu zákona, neboť upřednostňuje ekonomické důvody vyrovnání před respektem k základním právům a svobodám, čímž porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny. Polemizuje s premisou prosazovanou Nejvyšším soudem, že k zániku práva musí dojít z důvodu samotného smyslu vyrovnání. Podle názoru stěžovatele nelze jednoznačně tvrdit, že doslovný výklad zákona je v rozporu s jeho účelem. Zdůrazňuje, že zánik pohledávek nastává pouze u těch věřitelů, kteří byli vyzváni soudem k přihlášení svého nároku nebo kteří o vyrovnacím řízení věděli. Vůči ostatním věřitelům tento následek nenastává a mohou své pohledávky uplatňovat mimo vyrovnací řízení. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na různé odborné články a komentáře k zákonu o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel dovozuje, že zákon neukládá každému věřiteli povinnost vyrovnání se zúčastnit a nelze tedy přijmout závěr Nejvyššího soudu, že takový věřitel jedná v rozporu se zákonem. Závěrem stěžovatel napadl i rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nákladů dovolacího řízení. K tomu uvádí, že přestože měl advokát žalované v plné moci zmocnění uděleno pouze do pravomocného skončení věci, neznamená to automaticky, že nové zmocnění pro podání dovolání a zastupování v dovolacím řízení je důvodem pro přiznání náhrady za tento úkon právní služby. Podle názoru stěžovatele se nejedná o náklady účelně vynaložené k uplatnění nebo bránění práva.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Podstatným obsahem ústavním stížnosti je polemika stěžovatele se stanoviskem Nejvyššího soudu k otázce zániku povinnosti dlužníka plnit závazek, který nebyl přihlášen do vyrovnání, resp. zda lze tento závěr vztahovat i na období do 25. října 2000, kdy byl novelizován zákon o konkursu a vyrovnání a zánik povinnosti dlužníka plnit v něm byl výslovně uveden. Jakkoliv se stěžovatel snaží dát ústavní stížnosti ústavněprávní rozměr, jeho argumentace se pohybuje v úrovni podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. V rozhodnutí velkého senátu, z něhož vychází následná judikatura včetně ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je podrobně vysvětleno, jaké důvody vedly dovolací soud k odchýlení se od dosavadní judikatury. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky, že dochází na straně věřitele k zásahu do ústavně zaručených práv. Závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soud má své opodstatnění. Smysl a účel vyrovnání odůvodňuje přijetí závěru o zániku povinnosti plnit. Ústavní soud považuje za zcela legitimní názor vyslovený v rozhodnutí velkého senátu (sp. zn. 31 Cdo 1693/2008), že věřitel, který svou pohledávku do vyrovnání nepřihlásil vůbec, na tom z hlediska rozsahu zachování jeho majetkových nároků vůči dlužníku nemůže být po splnění potvrzeného vyrovnání lépe, než věřitel, který se vyrovnání zúčastnil. Takový závěr odpovídá jak účelu zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřenému v jeho §1 odst. 1, tak cíli konkursu a vyrovnání formulovanému v §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání a lze jej podpořit i argumentem a maiori ad minus (tedy tím, že zaniká-li dlužníku splněním potvrzeného vyrovnání povinnost plnit neuspokojený závazek věřiteli, který se vyrovnání účastnil, tím více to platí pro věřitele, který se o poměrné uspokojení své pohledávky ve vyrovnacím řízení ani nepokusil). Lze dodat, že opačný výklad by popřel smysl vyrovnání jako celku a činil by pro dlužníka v podstatě nepředvídatelným následky vyrovnání, které věřitelům ve vyrovnacím řízení nabídl a po potvrzení vyrovnání i splnil. Z tohoto hlediska nelze závěry obecných soudů považovat za ústavně nekonformní.
8. Co se týče námitek týkajících se nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Stěžovatel v dané věci namítá zejména nesprávný výpočet úkonů, které advokát protistrany v řízení učinil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se otázkou náhrady nákladů řízení a námitkami stěžovatele zabýval a vysvětlil, byť stručně, jakými úvahami byl při rozhodování o nákladech řízení veden, přičemž jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu