ECLI:CZ:US:2012:2.US.700.12.1
sp. zn. II. ÚS 700/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. E., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 3644/2011-292 ze dne 14. prosince 2011, ve spojení s návrhem na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy. S odkazem na tatáž ustanovení aktů ústavního pořádku podává stěžovatelka návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení právního předpisu.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu, že podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50 000 Kč, přičemž odkázal na svoji judikaturu, jmenovitě usnesení ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000, jakož i rozsudek ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V těchto intencích Nejvyšší soud posoudil i dovolací návrh stěžovatelky, když shledal, že v projednávané věci napadla žalobkyně (stěžovatelka) rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobcům částku celkem 63 716 Kč. Z napadeného rozsudku však plyne, že žalobkyně požadovala, aby byl první žalovaný povinen zaplatit jí částku 20 849 Kč a druhá žalovaná částku 42 867 Kč. Protože požadované plnění u žádného ze žalovaných nepřesahuje částku 50 000 Kč, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména v právním názoru dovolacího soudu, že přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je třeba hodnotit ve vztahu k jednotlivým účastníkům a k jejich nárokům bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50 000 Kč. Stěžovatelka považuje názor Nejvyššího soudu za nesprávný a účelový.
Nejvyšším soudem zmiňovaná judikatura, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 02. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, dle názoru stěžovatelky na tento případ nedopadá, a to ze dvou důvodů. První důvodem je skutečnost, že výše uvedená rozhodnutí byla vydána za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před jeho souhrnnou novelou č. 7/2009, kdy hranice přípustnosti podání dovolání prý byla stanovena částkou 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Tato skutečnost je dle mínění stěžovatelky rozhodná do té míry, že před zmíněnou novelou mohlo být na přípustnost dovolání pohlíženo jinak, neboť hranice přípustnosti dovolání byly znatelně nižší, "a tím méně mohlo dojít k protiústavnímu postupu ve věci, to jest k tzv. denegatio iustitiae". Stěžovatelka také upozornila, že v jejím případě se nejednalo o odlišné, na sobě navzájem nezávislé účastníky řízení, což stěžovatelka podrobněji vyložila. Kombinace těchto dvou důvodů vede stěžovatelku k závěru o protiústavním postupu dovolacího soudu.
Pokud by dle stěžovatelky Ústavní soud "hypoteticky dospěl k závěru, že Nejvyšší soud při vydání napadeného usnesení postupoval v souladu s občanským soudním řádem a jeho ustáleným výkladem", pak stěžovatelka navrhuje zrušit citované ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatelka cituje důvodovou zprávu, z níž dle jejího názoru vyplývá, že vládní návrh zákona mění ustanovení o přípustnosti dovolání na základě zcela vágního a neurčitého odůvodnění. Stěžovatelka od důvodové zprávy prý očekává, že bude obsahovat komplexní zdůvodnění navrhovaných změn zákona, k čemuž však v tomto případě dle jejích slov nedošlo. Stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním, že "tyto částky jsou v současné době nepřiměřeně nízké", neboť vládní návrh prý neposkytuje komparační příklad k takovému tvrzení. Ke správnému odůvodnění je dle ní nutné uvést skutečnost, která zdůvodní zvýšení částky jako hranici přípustnosti podání dovolání. Stěžovatelka se prý může jen tázat, proč nebyla stanovena hranice pro podání dovolání částkou 40 000 Kč či 80 000 Kč.
Dále stěžovatelka vyzdvihla, že není možné, aby byly ukládány povinnosti a práva na základě zákona či jeho jednotlivých ustanovení, které nejsou dostatečné odůvodněny. Takovým postupem by zcela jistě došlo k porušení ústavní zásady enumerace veřejnoprávních pretenzí, vyjádřené ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, konkrétně v článku 2 odst. 3 tohoto ústavního zákona, a taktéž v článku 2 odst. 2 Listiny, což je prý zcela nepřípustné. Aplikací napadeného ustanovení dle stěžovatelky dochází taktéž k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje, že každý se může domáhat stanovených postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil a aby vyhověl návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní ani samotné zvýšení hranice pro podání dovolání v bagatelních sporech z částky 20 000 Kč na 50 000 Kč, resp. z 50 000 Kč na 100000 Kč v obchodních věcech, to jest že by tyto změny ve svém důsledku vedly k odepření přístupu k soudu, tedy k denegationi iustitiae. Již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. října 2009 (N 221/55 SbNU 75) Ústavní soud stran koncepce dovolání uvedl, že "Mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran". Pro stručnost Ústavní soud na tyto závěry, které jsou v citovaném nálezu podrobněji rozpracovány, plně odkazuje.
Ústavní soud však také pokládá za vhodné doplnit, že zákonodárce přistoupil k navýšení peněžitých částek po více jak třinácti letech, a to s ohledem na znehodnocení měny, její kupní síly, k němuž za tuto dobu v důsledku jejích vlastností coby měny ze zákona nekryté stabilními rezervními aktivy (tj. tzv. fiat měny) nevyhnutelně muselo dojít, a je zřejmé, že k němu skutečně došlo (nic na tom nemění ani ust. §35 a §36 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Na "bagatelnost" sporu zákonodárce nazírá nikoli skrze nominální hodnotu plnění, o kterém bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto, nýbrž skrze jeho skutečnou, reálnou hodnotou. Nelze mu tudíž vyčítat, že přistoupil k úpravě těchto limitů, které mají své opodstatnění v hospodářských faktorech, jež v průběhu legislativního procesu zohlednil (shodně též v usnesení sp. zn. II. ÚS 1780/10 ze dne 3. února 2012, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zde na okraj poznamenává, že není jeho úlohou hodnotit úplnost či snad zdařilost stěžovatelkou citované důvodové zprávy, neboť z její kvality nelze bez dalšího usuzovat na vhodnost přijaté právní úpravy, natož pak na její ústavní konformitu.
Pokud jde o stěžovaný právní názor dovolacího soudu stran hodnocení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým účastníkům a k jejich nárokům bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje tu kterou částku, Ústavní soud se i k této otázce tzv. rozštěpení žalobních nároků a jejich dopadu na vyhodnocení přípustnosti dovolání vyjádřil ve vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 681/09, zejména v bodech 19 a násl., přičemž tuto judikaturu (byť v kontextu okolností tímto nálezem řešeného případu s jistou rezervovaností) Nejvyššího soudu aproboval. Ústavní soud nemá, co by k těmto závěrům doplnil, a dovoluje si na ně opět odkázat. Snad je na tomto místě ještě vhodné podotknout, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelka sama požadovala, aby byl první žalovaný povinen zaplatit jí částku 20 849 Kč a druhá žalovaná částku 42 867 Kč, nevybočuje z hranic vytyčených tímto nálezem Ústavního soudu, neboť toto "štěpení" zvolila sama stěžovatelka, nikoli obecné soudy. Přitom judikatura dovolacího soudu stran této otázky již v době podání žaloby musela být právně zastoupené stěžovatelce známa.
Ve světle řečeného tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu