ECLI:CZ:US:2012:2.US.754.11.1
sp. zn. II. ÚS 754/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3053/2010-343 ze dne 21. prosince 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 307/2009-290 ze dne 26. ledna 2010 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 14 C 225/2008-254 ze dne 16. března 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 14 C 225/2008, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 17 C 327/95-18 ze dne 16. 10. 1996 bylo vedlejšímu účastníkovi, žalované obchodní společnosti A&CE Audit, s. r. o. (tehdy užívající obchodní firmu AUDIT AND CONSULTING EXPERTS Společnost auditorů, poradců a znalců, spol. s r. o.), uloženo, aby stěžovateli zaplatila na odškodnění pracovního úrazu ze dne 9. 6. 1993 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 8. 7. 1994 do 31. 10. 1996 ve výši 419 298 Kč a aby mu z tohoto důvodu platila od 1. 11. 1996 rentu ve výši 14 415 Kč měsíčně. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody činil 19 430 Kč čistého měsíčně a že žalobce pobíral plný invalidní důchod přiznaný pro následky úrazu, a to v době od 8. července do 30. listopadu 1994 ve výši 3 438 Kč měsíčně, v době od 1. prosince 1994 do 30. června 1995 ve výši 4 030 Kč měsíčně, v době od 1. července do 31. října 1995 ve výši 4 471 Kč měsíčně a od 1. dubna 1996 ve výši 5 015 Kč měsíčně. Podle potvrzení ve spise nabyl tento rozsudek právní moci dnem 12. 12. 1996.
Stěžovatel se následně žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 4. 1999 domáhal, aby uvedený rozsudek byl změněn tak, že žalovaná je povinna mu doplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1. 4. 1997 do 31. 3. 1999 částku 181 516 Kč, dále že je mu povinna zaplatit úroky z prodlení z částky 181 516 Kč a počínaje dnem 1. 4. 1999 "peněžitý důchod ve výši 26 609 Kč měsíčně". Žalobu stěžovatel odůvodnil zejména tím, že jeho průměrný hrubý měsíční výdělek před vznikem škody činil 30 102 Kč a že jeho plný invalidní důchod činil v "započitatelné výši" (tj. po odečtu částky 220 Kč ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb.) za dobu od dubna do července 1997 částku 5 181 Kč měsíčně, od srpna 1997 do července 1998 částku 5 729 Kč měsíčně a od srpna 1998 činí 6 202 Kč měsíčně. S ohledem na promlčení nároku se stěžovatel této náhrady dle svých slov domáhá "za dva roky nazpět od dubna 1997". Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně žalobu několikrát pozměnil.
Městský soud v Brně poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 20. 2. 2006 připustil změnu žaloby a doplnění žaloby obsažené v podání doručeném soudu dne 10. 2. 2006, usnesením č. j. 14 C 75/99-118 ze dne 20. 2. 2006 řízení zastavil a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se vůči žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil totiž, že předmětem tohoto řízení je naprosto totožná věc, která se týká stejného okruhu účastníků i věcí, kterou žalobce požaduje po žalovaném, a že tedy jde o "stejný nárok, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto". Uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté brání, aby o žalobcových požadavcích bylo znovu jednáno.
K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka (odvolání vedlejšího účastníka směřovalo jen proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně usnesením č. j. 15 Co 266/2006-140 ze dne 18. 12. 2006 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení a zrušil ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že bylo-li v pravomocně rozhodnuté věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) po zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu podle ustanovení §190 zákoníku práce, stanoveno, jakého průměrného výdělku by byl prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj byl vykonal, kdyby k nemoci z povolání nebylo došlo, brání ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") tomu, aby zaměstnancův průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) zjištěn jinak. V této souvislosti odvolací soud poznamenal, že žalobce v projednávané věci "směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí". Podotkl, že vznikla-li následkem pracovního úrazu škoda, jsou nároky za ztížení společenského uplatnění, na bolestné, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti samostatné, lze je uplatnit postupně, přičemž rozhodnutí o některém z nich netvoří překážku věci rozhodnuté pro případné řízení o dalším (jiném) z těchto nároků. V případě, že některý z těchto nároků byl u soudu uplatněn a že o něm bylo rozhodnuto, nelze ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. o takovém nároku znovu rozhodovat, ledaže by došlo ke změně poměrů podle ustanovení §202 odst. l zákoníku práce. Protože se žalobce změny poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. l zákoníku práce nedovolává a protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku již bylo pravomocně rozhodnuto, brání projednání věci v tomto řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3014/2007-188 ze dne 19. 8. 2008 usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že zatímco v předchozím řízení žalobce požadoval náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity do výše průměrného výdělku 19 430 Kč měsíčně a u jednoho ze svých zaměstnavatelů (a v tomto rozsahu také bylo o jeho nároku rozhodnuto), v tomto řízení požaduje náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity také u svých dalších zaměstnavatelů do výše průměrného výdělku, který vyčíslil částkou 66 488 Kč, a že tedy skutkové vymezení nároku uplatněného v obou řízeních je různé. Podkladem nároku uplatněného v tomto řízení jsou dle dovolacího soudu jiné skutkové okolnosti a žalobce nepožaduje jen nové (odlišné) právní posouzení stejných skutečností. Překážka věci pravomocně rozhodnuté proto působí v tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity rozhodnuto v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1996. Dovolací soud současně připomenul soudům, aby v novém řízení neopomněly přihlédnout, resp. vypořádat se také s právním názorem, který již byl ve vztahu k právním otázkám, významným v projednávané věci, vysloven v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21. 4. 1993 (uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995) a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998 (uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) a který se týkal otázky, zda činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva může fyzická osoba vykonávat v pracovním poměru.
Městský soud v Brně následně v záhlaví označeným rozsudkem č. j. 14 C 225/2008-254 ze dne 16. 3. 2009 zastavil řízení o zaplacení částky 181 516 Kč a částky 526 524 Kč s úroky z prodlení, které specifikoval, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 455 469 Kč s úrokem z prodlení, který specifikoval, a o placení renty ve výši 90 016,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 2. 2006 a rozhodl, že stěžovatel je povinen hradit žalované a vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu, odvolací soud zvážil Nejvyšším soudem předestřenou judikaturní otázku tak, že pracovní smlouva, z níž stěžovatel vyvozuje svůj pracovněprávní vztah k žalované, je absolutně neplatná, a proto se v posuzovaném případě "nemohlo jednat u žalobce o pracovní úraz, protože nebyl v pracovněprávním vztahu k žalované, neboť byl současně jejím statutárním orgánem".
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně výše citovaným rozsudkem ze dne 26. 1. 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o zastavení řízení a o zamítnutí žaloby a změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Uvedl, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, z jakého důvodu zastavil řízení pro částku 181 516 Kč s úrokem z prodlení, jakož i pro částku 526 524 Kč s úrokem z prodlení, a že pro stručnost lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Pokud šlo o otázku posouzení platnosti pracovní smlouvy, odvolací soud poznamenal, že v této věci bylo provedeno dostatečné dokazování pracovní smlouvou ze dne 1. 1. 1993, která je podepsána za zaměstnavatele osobou totožnou s osobou zaměstnance, a pracovní náplní výkonného ředitele společnosti, jehož funkci měl stěžovatel zastávat. Již samotná skutečnost, že stěžovatel sám se sebou podepsal pracovní smlouvu, zakládá její neplatnost, neboť "jakákoliv konkurence v pracovněprávních vztazích je nepřípustná"; navíc byla dle soudu "shledána i částečná shodnost výkonu funkce statutárního orgánu s pracovní náplní výkonného ředitele". Z toho odvolací soud dovodil, že je-li pracovní smlouva stěžovatele uzavřená se žalovanou neplatná, nebylo důvodu se zabývat jeho nárokem, který uplatňoval z titulu náhrady za ztrátu na výdělku, který dosahoval v dalších pracovněprávních vztazích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel opět dovolání, které však Nejvyšší soud zčásti zamítl, zčásti jako nepřípustné odmítl, když neshledal existenci otázky zásadně právně významné, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění vyzdvihl, že závěr nižších soudů ohledně absolutní neplatnosti zmíněné pracovní smlouvy je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, přičemž příkladmo odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, s tím, že dovolací soud na tomto právním názoru nemá důvod cokoliv měnit. Zohlednit dle něj nebylo možné ani námitku stěžovatele, že řízení trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalobci nebylo poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) se nepřihlíží, a to ani tehdy, kdyby touto vadou snad bylo rozhodnutí odvolacího soudu postiženo.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy posoudily platnost téže pracovní smlouvy v rozporu s dříve učiněným závěrem v pravomocně skončeném řízení, přičemž otázka platnosti pracovní smlouvy byla stěžejní pro posouzení stěžovatelem uplatněných nároků na peněžitá plnění v řízení, z něhož stěžované soudní akty vzešly.
Stěžovatel má za to, že zamítnutí jeho žaloby nepředcházelo řádné procesní poučení dle §118a občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Podle §118a o. s. ř. je dle názoru stěžovatele soud povinen (nikoli může) poučit toho účastníka řízení o nedostatku jeho tvrzení či skutečnosti, že jeho důkazy neprokazují jeho tvrzení, případně o tom, že soud věc hodlá posoudit po právní stránce jinak. Jak prý vyplývá z textu citované normy, z komentáře k ní i judikatury, zamítá-li soud žalobu pro neunesení břemene (což je dle stěžovatele důvodem prakticky vždy, když zamítá) a tomuto zamítavému rozsudku nepředchází poučení dle §118a, je prý takový nedostatek "vždy důvodem ke zrušení takového rozsudku bez dalšího zkoumání hmotně-právních konsekvencí", což stěžovatel dokládá rovněž odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
Stěžovatel se domnívá, že nebyl-li soudem prvního stupně poučen o tom, že neunesl břemeno tvrzení a důkazu, pak řízení trpí takovou vadou, která mohla mít za následek nesprávné výsledné rozhodnutí. Základem sporu dle stěžovatele je totiž otázka, zda pracovní smlouva, kterou uzavřel, je či není platná, přičemž od tohoto závěru se odvíjí další tvrzené nároky. Stěžovatel prý měl být soudem prvého stupně poučen o tom, že za daného důkazního stavu nemá za prokázané, že vznikl pracovněprávní vztah, a měl vyzvat stěžovatele, aby své tvrzení obohatil a doložil k tomu důkazy. To však soud prvního stupně dle jeho názoru neučinil, a tím se jeho rozhodnutí stalo překvapivým, neboť stěžovatel byl prý v domnění, že smlouva platná je, a nepřišlo-li žádné poučení soudu o tom, že jeho tvrzení, že vznikl pracovněprávní vztah, není prokázáno, neměl žádného důvodu o prokázání existence tohoto vztahu pochybovat, a sice tím spíše, jestliže soud o téže pracovní smlouvě ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 327/95 rozhodl, že platná je. Stěžovatel v této spojitosti poukazuje na to, že "pak tedy dva soudy rozhodly o otázce platnosti stejné smlouvy různě". Za takového stavu je přesvědčen, že tím spíše měl být zřetelně a jasně poučen o této změně v náhledu na platnost smlouvy. Jestliže by se tak totiž stalo, stěžovatel by předložil důkazy na podporu tvrzení, že jeho náplň práce z pracovněprávního vztahu byla odlišná od náplně činnosti jeho osoby jako statutárního orgánu, čímž by prý, mj. i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 6 Cdo 108/92, prokázal, že pracovní smlouva platná je.
Stěžovatel dále vyzdvihuje, že porušení poučovací povinnosti vedlo k nemožnosti stěžovatele doplnit svá žalobní tvrzení a "předložit k jejich průkazu důkazy". Stěžovatel přitom dle svých slov vycházel ze závěru Městského soudu v Brně obsaženého v jeho pravomocném rozsudku sp. zn. 17 C 327/95 ze dne 16. října 1995. Soudy pak prý v důsledku této skutečnosti věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatel má za to, že dovolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998 nevyloučil v každém případě platnost pracovní smlouvy uzavřené mezi jednatelem společnosti a společností, podepsanou za oba subjekty jednatelem společnosti. Tyto konkrétní okolnosti však prý porušením poučovací povinnosti stěžovatel neměl možnost tvrdit a prokázat, když vycházel ze závěrů rozsudku sp. zn. 17 C 327/95, které ovšem soudy nerespektovaly a překvapivě pro stěžovatele se od nich odchýlily. Nadto dovozuje, že z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu potom též vyplývá, že soudy, pokud se na tento rozsudek odvolávaly, jeho závěry aplikovaly právě bez potřebné znalosti konkrétních okolností, za nichž byla pracovní smlouva uzavřena.
Pokud jde o namítané porušení principu rovnosti účastníků řízení, stěžovatel je odůvodňuje tím, že ve vztahu k ostatním účastníkům předmětného řízení před obecnými soudy tyto poučovací povinnost či jinou procesní povinnost neporušily.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní stížnost stojí na tvrzení, že Městský soud v Brně posoudil platnost téže pracovní smlouvy z týchž důvodů opačně oproti svému předchozímu postoji v původním řízení. Na tomto místě je třeba poznamenat, že soudy sice nemohou zasáhnout do pravomocně skončeného řízení tak, že v jiném, následném řízení zrevidují výsledky a závěry, které byly v předchozím řízení učiněny, s platností ex tunc, mohou však posoudit některé okolnosti, které byly předmětem dokazování v proběhnuvším řízení, odlišně, a to s ohledem na právní a skutkový stav v době pozdějšího rozhodování soudů. V posuzované věci byla otázka platnosti pracovní smlouvy v obou řízeních otázkou předběžnou, nikoli vlastním předmětem řízení, tj. žalováno nebylo na neplatnost pracovní smlouvy jako právního úkonu. Předběžnou otázku však soudy vždy posuzují v době aktuálního rozhodování bez toho, aby byly vázány řešením identické předběžné otázky v jiném řízení. Jiná by byla situace, kdyby již bylo o platnosti pracovní smlouvy rozhodnuto v řízení, v němž tato otázka tvořila samostatný a jediný předmět řízení; pak by soudy nebyly oprávněny v dalších řízeních posuzovat tuto otázku jako předběžnou, ale musily by v plném rozsahu převzít závěry z pravomocně skončeného řízení o neplatnosti pracovní smlouvy. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
Pakliže obecné soudy, vedeny a vázány pokynem Nejvyššího soudu, posoudily otázku platnosti téže pracovní smlouvy jinak, než jak v minulosti provedl Městský soud v Brně, nedopustily se porušení práva na spravedlivý proces. Při rozboru předmětné problematiky totiž aplikovaly rovněž aktuální judikaturu, která byla rozhodná v době jejich rozhodování a která akcentovala závěry hovořící v neprospěch zachování platnosti pracovní smlouvy. Současně však tímto novým zhodnocením platnosti pracovní smlouvy nebyl revidován nárok stěžovatele na rentu, přiznaný dřívějším rozhodnutím městského soudu, který pracovní smlouvu posoudil jako platnou v rámci zkoumání předběžné otázky, a nebyla tak prolomena překážka rei iudicatae, věci pravomocně rozhodnuté.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecné soudy byly povinny aplikovat §118a o. s. ř., nelze jí přisvědčit, jelikož soudy první a druhé stolice zde reagovaly na pokyn daný dovolacím soudem v jeho kasačním rozhodnutí, a proto se nejednalo o vlastní odlišný právní názor oproti svému dřívějšímu názoru, jaký zaujal Městský soud v Brně ve vzpomínaném rozhodnutí ze dne 16. 10. 1996. Nalézací soud neměl na výběr, zda na svém právním názoru dále setrvá či nikoli, nýbrž musel svůj dosavadní postoj přehodnotit ve světle aktuální judikatury vztahující se k problematice platnosti pracovní smlouvy za výše uvedených okolností.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu