Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 23.08.2012, sp. zn. II. ÚS 773/07 [ nález / NYKODÝM / výz-3 ],paralelní citace: N 139/66 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.773.07.2
Restituce versus ochrana nabytých práv v dobré víře
Právní větaÚstavní soud je při svém rozhodování povinen zvážit, jak se jeho případný kasační zásah může dotknout práv subjektů, které byly účastníky řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud klade důraz na to, že podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2, resp. čl. 1 odst. 1 Ústavy je i právní jistota [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)]. Ústavní soud tak musí zhodnotit, zda svým vyhovujícím rozhodnutím nezasáhne nepřiměřeně do práv druhých, resp. zda ve snaze napravit porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele (stěžovatelů) současně neporuší ústavně garantované právo jiných. Zejména zde do popředí vystupuje otázka ochrany nabytých práv v dobré víře (iura bona fide quaesita).Je zcela zřejmé, že případný kasační zásah, jehož nosný důvod by spočíval v konstatování, že soudy zhodnotily výzvu stěžovatelů nepřípustně formalisticky, tudíž že tato jejich výzva byla ve skutečnosti učiněna řádně a včas, by zvrátil rozhodnutí obecných soudů, následkem čehož by se vedlejší účastník dostal do situace, kdy by byl nucen nabyté nemovitosti vydat, což by - s ohledem na výsledky soudních sporů i na celkovou dobu, která od nabytí nemovitostí uplynula - představovalo nepřiměřený zásah do nabytých práv vedlejšího účastníka a bylo způsobilé mu přivodit újmu, již ve světle všech okolností nelze přijmout.
ECLI:CZ:US:2012:2.US.773.07.2
sp. zn. II. ÚS 773/07NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 773/07 ve věci ústavních stížností I. J., Ing. A. P. a Ing. D. P. směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2007 č. j. 28 Cdo 3298/2006-221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006 č. j. 11 Co 119/2006-204 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. května 2005 č. j. 30 C 148/92-180, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007 č. j. 28 Cdo 3258/2006-220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006 č. j. 11 Co 122/2006-207 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. června 2005 č. j. 30 C 414/92-170, jimiž byly zamítnuty žaloby stěžovatelů, kterými se z titulu restitučního nároku domáhali vůči vedlejšímu účastníkovi uzavření dohody o vydání nemovitostí a jejich vyklizení. Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I.1. Ústavními stížnostmi, jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami II. ÚS 773/07 a IV. ÚS 2421/07, které Ústavní soud svým usnesením ze dne 1. prosince 2009 č. j. II. ÚS 773/07-17 spojil ke společnému řízení vedenému nadále pod sp. zn. II. ÚS 773/07 a které splňují náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 3Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1 a čl. 38 odst. 2Listiny.2. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv tím, že obecné soudy vyložily restituční předpisy ústavně nekonformním způsobem a přenesly na ně riziko řádného výkonu práva, ačkoliv samy orgány státu při restitučním procesu pochybily. Nadto poukazují na porušení svého práva na soudní ochranu v důsledku průtahů u soudu prvního stupně.II.3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál a dospěl k následujícím závěrům a zjištěním.4. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 30 C 148/92 a příslušných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou u tohoto soudu dne 24. března 1992 domáhali vůči vedlejšímu účastníkovi J. M. uzavření dohody o vydání blíže specifikovaných nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Moravská Ostrava, a to z titulu restitučního nároku uplatňovaného podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění. O žalobě bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě až dne 23. května 2005, kterým byla žaloba zamítnuta. 5. Soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že vedlejší účastník coby právní nástupce povinné osoby ve smyslu §5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích nebyl k vydání majetku řádně vyzván. Okresní soud vyšel z toho, že v řízení bylo zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května 2005 prokázáno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy k 1. dubnu 1991, byl povinnou osobou státní podnik Stavomontáže Ostrava, který byl již od ledna 1991 uveden v evidenci nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. Podle soudu však stěžovatelé prostřednictvím zplnomocněného Ing. A. P. adresovali výzvu (žádost o navrácení majetku) datovanou dnem 3. dubna 1991 státnímu podniku Pozemní stavby Ostrava, neboť vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 18. ledna 1991, kde byl jako vlastník ještě uveden posledně jmenovaný státní podnik. Dle názoru soudu si tak nepočínali dostatečně obezřetně a neučinili vše pro to, aby výzvu k vydání věci adresovali skutečné, a nikoli domnělé povinné osobě.6. Při rozhodování vzal okresní soud též v úvahu skutečnost, že státní podnik Pozemní stavby Ostrava po doručení předmětné výzvy se stěžovateli o vydání věcí jednal, a dokonce takovou dohodu s nimi uzavřel. Soud však poznamenal, že tato okolnost nemůže nic změnit na závěru, že si stěžovatelé při uplatnění restitučního nároku nepočínali s přiměřenou opatrností. Zejména se neztotožnil s jejich názorem stran správně a řádně učiněné výzvy v souladu s citovaným ustanovením vzpomínaného zákona. V řízení bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že stěžovatelé měli ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích možnost objektivně zjistit totožnost skutečné povinné osoby skrze evidenci nemovitostí. Soud zakončil svou argumentaci v této rovině tím, že písemná výzva k vydání věci je podmínkou vzniku nároku na vydání věci. Pouze je-li tato výzva řádně učiněná, může dle soudu způsobit, že právo na vydání věci je soudně vymahatelné. V daném případě však stěžovatelé povinnou osobu řádně nevyzvali, a proto došlo k prekluzi jejich práva na vydání věci.7. Soud prvního stupně také zjistil, že státní podnik Stavomontáže Ostrava (tehdy v likvidaci) převedl nárokovaný majetek kupní smlouvou ze dne 17. dubna 1992, to jest po uplynutí více jak jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, na vedlejšího účastníka. V této souvislosti soud poznamenal, že se jednalo o platný právní úkon, jelikož na něj nedopadá blokační ustanovení §9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to jednak proto, že povinná osoba o vzneseném nároku ze strany stěžovatelů nevěděla, resp. vědět nemohla, jednak proto, že v té době (a sice dnem 1. dubna 1992) již podle soudu prvního stupně uplynula lhůta pro vznesení nároku ve smyslu §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.8. Okresní soud na závěr odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že ačkoli je v souladu s ustálenou judikaturou nutné vzhledem k smyslu a účelu restitučních zákonů, tj. zmírnění majetkových křivd z doby nesvobody, pokládat restituční nároky za primární a nelze při aplikaci restitučních zákonů postupovat restriktivně, nebyla v projednávané věci splněna podmínka vzniku nároku na vydání věci v podobě řádně a včas učiněné písemné výzvy povinné osobě. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.9. O odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30. května 2006 sp. zn. 11 Co 119/2006, který prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť odvolací námitky stěžovatelů neshledal důvodnými. 10. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení o této právní věci řádné a rozsáhlé dokazování, pročež přistoupil k převzetí skutkových závěrů okresního soudu. Krajský soud v Ostravě rovněž konstatoval, že věc byla podle §4 odst. 1 a §5 odst. 1, 2 a 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích správně posouzena. Odvolací soud uvedl, že stěžovateli uplatněný žalobní návrh týkající se vydání nemovitostí v katastrálním území Moravská Ostrava bylo třeba posoudit zejména z toho hlediska, které povinné osoby se uplatněný nárok týkal. Odvolací soud v této spojitosti poukázal na to, že stěžovatelé v době, kdy adresovali svoji výzvu k vydání věcí domnělému subjektu, vycházeli z listinného výpisu starého téměř dva a půl měsíce. Především zdůraznil, že ačkoli Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, "z důvodů skutečně nepochopitelných" jednal se stěžovateli jako osoba povinná a dvakrát s nimi uzavřel smlouvu o vydání předmětných nemovitostí, pak ani takové jednání domnělého vlastníka nezbavuje stěžovatele povinnosti ověřit si ke dni nabytí účinnosti zmíněného restitučního zákona, zda k tomuto dni skutečně drží předmětné nemovitosti Pozemní stavby Ostrava, státní podnik. Na tomto místě se odvolací soud zabýval rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 41/92 ze dne 24. února 1993, v jehož tzv. právní větě stojí, že vyzve-li oprávněná osoba k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud vyzdvihl sousloví "na základě objektivně zjistitelných údajů" i příkladmo uvedené písemné operáty evidence nemovitostí a v návaznosti na to sdělil, že otázka, kdo je skutečným vlastníkem (resp. držitelem) nárokovaných nemovitostí, byla ke dni 1. dubna 1991 objektivně zjistitelná z této evidence. Odvolací soud v tomto ohledu vyjádřil svůj souhlas s náhledem Okresního soudu v Ostravě a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.11. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost vyvodili z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), přičemž tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a jako dovolací důvod uplatnili námitku, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelé zdůrazňovali, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že si nepočínali dostatečně obezřetně a že neučinili vše pro to, aby výzva k vydání věcí byla adresována skutečné, nikoli domnělé osobě. Poukazovali na to, že nyní je už "obecně známou skutečností, že evidence nemovitostí, která byla prováděna středisky geodézie, byla chaotická a neúplná, a to jak ve vyznačení vztahů právních, tak i vztahů užívacích; tato skutečnost je ovšem známa až nyní; v lednu 1991 žalobci věřili ve správnost evidence nemovitostí, vedené státními orgány, a neměli žádný důvod pochybovat o její správnosti". Stěžovatelé k tomu dodali, že písemná výzva k vydání nemovitostí učiněná vůči organizaci, která podle výpisu z evidence nemovitostí byla v této evidenci zapsána jako vlastník, by měla být považována za platnou a účinnou, třebaže v době doručení výzvy již nebyla držitelem nemovitostí. Z uvedeného chování státního podniku Pozemní stavby Ostrava, jíž byla výzva k vydání věcí doručena, stěžovatelé dle svého názoru oprávněně dovozovali, že k žádné změně v evidenci nemovitostí nedošlo, a proto neměli důvod ověřovat její správnost.12. Nejvyšší soud v souvislosti s posouzením toho, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nejprve podotkl, že v řízení o této právní věci nebylo zjištěno a doloženo, že by na vedlejšího účastníka přešly povinnosti povinné osoby ve smyslu §4 zákona o mimosoudních rehabilitacích v důsledku nabytí věcí od povinné osoby (§4 odst. 1 a 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), a to např. v důsledku vědomosti povinné osoby o tom, že k převáděným nemovitostem byl uplatněn restituční nárok, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu z 5. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 77/03 (N 108/34 SbNU 129). 13. Podle dovolacího soudu tak soudům obou stupňů zbývalo ještě za uvedeného stavu řízení řešit v této právní věci otázku, zda vedlejší účastník nabyl nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, platným či neplatným právním úkonem. Ohledně zmíněné kupní smlouvy ze 17. dubna 1992, kterou nárokované nemovitosti přešly do vlastnictví vedlejšího účastníka, neuváděli ani stěžovatelé v tomto řízení, že jde o smlouvu neplatnou a že je třeba v tomto řízení posuzovat platnost uvedené smlouvy. Podle názoru dovolacího soudu tu nešlo o řízení o vyklizení nemovitosti, v němž by soud mohl bez dalšího předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely, přičemž odkázal na jedno ze svých rozhodnutí. Za těchto uvedených okolností nebylo dle Nejvyššího soudu namístě, aby zde "soudy obou stupňů uplatnily takovou praxi, kterou by upřednostňovaly výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (jak na tyto principy výkladu právních úkonů bylo upozorněno v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. dubna 2005, I. ÚS 625/03, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR)". Za těchto okolností se dle soudu stěžovatelé ocitli po pravomocném skončení občanského soudního řízení ve věci sp. zn. 30 C 148/92 Okresního soudu v Ostravě v právní situaci oprávněných osob, kterým již nebylo možné věci vydat rozhodnutím soudu ve smyslu §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a zmírnění (nápravy) jim vzniklé majetkové křivdy tu tak není možno dosáhnout způsobem spočívajícím ve vydání věci, to jest v uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání věcí, jak je tento jeden ze způsobů zmírnění následků majetkových křivd uváděn v §2 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.14. Vzhledem k tomu, že na straně žalované fyzické osoby (vedlejšího účastníka) nebyla taková povinnost zjištěna a doložena, dospěl dovolací soud k závěru, že nemohl přesvědčivě shledat u rozsudku odvolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil zásadní právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, který v této právní věci již i své rozhodnutí v předchozím průběhu řízení vydal, anebo že by odvolací soud řešil právní otázku rozhodnou pro základní právní posouzení věci v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích), čímž nebyly u dovolání stěžovatelů dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3o. s. ř., a proto dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítl.III.15. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě vedeného pod sp. zn. 30 C 414/92 a příslušných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou soudu dne 9. září 1992 domáhali vyklizení nemovitostí, a to předmětných pozemků v katastrálním území Moravská Ostrava, jejichž vydání jako restitučního nároku se domáhali v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 148/92, jak bylo popsáno výše. Stěžovatelé i obecné soudy argumentovali téměř stejným způsobem jako v prvně popsaném řízení, což se odrazilo v tom, že soud prvního stupně svým shora označeným rozsudkem ze dne 29. června 2005 žalobu zamítl. 16. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě tento verdikt potvrdil. Neopomněl poznamenat, že řízení v projednávané věci úzce souvisí s projednáváním žaloby ohledně uzavření dohody o vydání věci v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 148/92. Protože Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatelů téhož dne, odkázal na své závěry uvedené ve svém potvrzujícím rozsudku. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci jde o tzv. žalobu vindikační, jejíž úspěšnost závisí na splnění dvou podmínek, a sice na prokázání vlastnického práva k předmětné věci a skutečnosti, že ji žalovaný (v daném případě vedlejší účastník) má skutečně u sebe a zároveň ji má (drží) neoprávněně, kteréžto podmínky dle krajského soudu splněny nebyly.17. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé včasným dovoláním, které bylo opět přípustné toliko v intencích §237 odst. 1 písm. c)o. s. ř. Nejvyšší soud naplnění dovolacích důvodů neshledal a dovolání jako nepřípustné odmítl. Ve svém odůvodnění se však zabýval některými právními otázkami souvisejícími s vlastním institutem reivindikační žaloby, resp. žaloby na vyklizení nemovité věci. V této souvislosti uvedl, že v případě nároku na vydání věci uplatněného podle §5 vzpomínaného restitučního předpisu nejde o ochranu práva ve smyslu §126 odst. 1občanského zákoníku, nýbrž o právní institut restituce veškerých práv původních vlastníků, tudíž pojem "vydání věci" dle dovolacího soudu v sobě zahrnuje i vyklizení nemovité věci, aby mohlo dojít k úplné restituci, rehabilitaci práv původních vlastníků. Rozsudek ukládající vydání věci je pak podle Nejvyššího soudu též podkladem pro soudní výkon rozhodnutí vyklizením nemovité věci. Na základě této interpretace dospěl dovolací soud k závěru, že požadavek vydání dalšího rozsudku o vyklizení věci ve zvláštním soudním řízení (tj. zvlášť uplatňované právo) by byl v rozporu se záměrem zákona, jímž bylo umožnit - pokud možno jednoduchou cestou - zmírnění křivd. IV.18. Proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v obou řízeních brojí stěžovatelé ústavními stížnostmi, jejichž argumentace ve svém jádru spočívá na výhradě, že obecné soudy jejich výzvu nepovažovaly za řádnou výzvu k vydání věci podle §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž okolnosti posoudily příliš formalisticky a poměřovaly splnění zákonných podmínek nepřiměřeně přísně. Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996 (N 115/6 SbNU 329) a sp. zn. II. ÚS 40/95 ze dne 11. 12. 1996 (N 136/6 SbNU 501), podle nichž byla-li výzva učiněna restituenty v dobré víře vůči domnělé povinné osobě řádným způsobem, musí pak i jimi uzavřená dohoda o vydání věci být řádnou a platnou dohodou. Stěžovatelé se domnívají, že dotazem u osoby zapsané v evidenci nemovitostí podle výpisu ze dne 18. ledna 1991, která "nám správnost zápisu potvrdila", dostatečným způsobem prověřili, zda zápis odpovídá skutečnosti. Obdobné stanovisko dle nich zaujal i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 158/99 ze dne 11. 5. 2000 (N 68/18 SbNU 107).19. Stěžovatelé svůj krok pořídit si výpis z evidence nemovitostí již 18. ledna 1991, tedy dva dny před schválením příslušného restitučního předpisu (a nikoli až ke dni nabytí jeho účinnosti 1. dubna téhož roku, jak jim obecné soudy vytkly), odůvodnili tím, že projednávání zákona mělo obrovskou publicitu a široká veřejnost byla o jeho obsahu informována. Stěžovatelé cítí jako hlubokou nespravedlnost a křivdu, je-li jejich jednání hodnoceno ze strany obecných soudů jako neobezřetné, když se snažili podklady pro vrácení majetku získat co nejdříve, a nikoli až na poslední chvíli. Zdůrazňují, že osoba zapsaná (ke dni 18. ledna 1991) v evidenci nemovitostí, Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, s nimi po doručení výzvy k vydání nemovitostí bez dalšího jednala a "ani v nejmenším nedala najevo, že snad zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti". Poněvadž z jednání této osoby podle názoru stěžovatelů zcela nepochybně vyplývalo, že k žádné změně v evidenci nemovitostí nedošlo, byli tudíž v dobré víře, pokud jde o správnost výpisu jako úřední listiny.20. Stěžovatelé zdůraznili, že od samého počátku nejsou sporná žádná skutková tvrzení, jde pouze o výklad toho, zda jejich výzva k vydání věci byla učiněna řádně a včas. Výklad obyčejného práva tak, jak jej učinily obecné soudy, by akceptovali tehdy, jednalo-li by se o "obyčejnou vlastnickou žalobu". Jsou přesvědčeni, že za daných okolností bylo povinností obecných soudů vykládat právo extenzivním způsobem tak, aby jeho použitím bylo lze dosáhnout účelu, který zákonodárce přijetím restitučních předpisů sledoval. Podle přesvědčení stěžovatelů se měly obecné soudy zhostit své role v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd a interpretovat veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, vycházejíce z "individuálních rozměrů každé věci". Nedůslednosti různého druhu, stejně tak i nepředvídatelnost postupu státního orgánu není možné podle stěžovatelů přičítat k tíži oprávněných osob, ale vždy s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.21. Stěžovatelé se domnívají, že obecné soudy nedostatečně přihlédly k tomu, že dohodu o vydání věci uzavřeli stěžovatelé se státním podnikem Pozemní stavby Ostrava dvakrát. První dohoda nebyla podle stěžovatelů příslušným státním notářstvím registrována proto, že podle tohoto orgánu byla účastníkem dohody i Š. P., která však nebyla oprávněnou osobou, jakož i z důvodu, že Pozemní stavby Ostrava, státní podnik "v likvidaci" nebyl zastoupen likvidátorem. Teprve dohoda uzavřená na druhý pokus byla Státním notářstvím v Ostravě registrována. Stěžovatelé vytýkají, že ani v jednom případě státní orgán nepřišel na to, že nemovitosti jsou ve skutečnosti ve vlastnictví jiné právnické osoby. Kdyby Státní notářství v Ostravě bylo podle stěžovatelů řádně plnilo své povinnosti, již v prosinci 1991 by se byli dozvěděli, kdo nemovitosti skutečně drží, a tak mohli stále ještě uplatnit svůj nárok způsobem nevzbuzujícím pochybnosti.22. V závěru svých ústavních stížností stěžovatelé zopakovali své přesvědčení, že obecné soudy vyložily restituční právo ústavně nekonformním způsobem a přenesly na ně riziko řádného výkonu práva, přičemž samy státní orgány při restitučním procesu pochybily. Proto navrhli, aby Ústavní soud stížnostmi dotčená soudní rozhodnutí zrušil.V.23. Stěžovatelé byli prostřednictvím svého právního zástupce Ústavním soudem vyrozuměni o obsazení senátu, který má o jejich návrhu rozhodnout, a kdo je soudcem zpravodajem. Postupem podle §55zákona o Ústavním soudu byl předsedou senátu určen k vypracování nálezu soudce Jiří Nykodým.24. Ústavní soud si v souladu s §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Okresní soud v Ostravě výslovně souhlasil s upuštěním od ústního jednání; Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud a stěžovatelé se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Proto Ústavní soud ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání.VI.25. Ústavní soud považuje za podstatné na prvém místě sdělit, že ve své judikatuře týkající se restitučních nároků akcentuje zásadu, podle které je nutno restituční předpisy vykládat v duchu jejich smyslu a účelu, což s sebou, inter alia, nese i zvýšené nároky na hodnocení způsobu, jakým se restituenti snažili svých oprávněných nároků domoci. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. května 2011 (N 95/61 SbNU 463) Ústavní soud vyzdvihl, že je povinností obecných soudů poskytovat ochranu dobré víře stěžovatelů (příp. i jejich právních předchůdců), jejich důvěře v akty státní, jakož i v celkový postup státu ve vztahu k jejich vlastnictví v předmětném časovém období. Porušení této povinnosti vede nevyhnutelně k porušení základního práva stěžovatelů na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1Ústavy, jelikož strůjcem jejich dobré víry byl právě stát. Ústavní soud rovněž připomíná své rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996 (N 115/6 SbNU 329), v němž dovodil, že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích drží (stát nebo jinou právnickou osobu). Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.26. Ze skutkového stavu, který byl spolehlivě a důsledně zjištěn v průběhu dokazování před soudem prvního stupně a který stěžovatelé nerozporují (viz str. 3 in fine každé z ústavních stížností), je naprosto evidentní, že stěžovatelé se svým restitučním nárokem nebyli úspěšní v důsledku kumulace nepříznivých osudových okolností a pochybení státu.27. Za osudovou okolnost je třeba považovat skutečnost, že stěžovatelé si opatřili výpis z příslušné evidence nemovitostí dne 18. ledna 1991, tedy, jak stěžovatelé ve své stížnosti sami poukázali, dva dny před schválením zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tehdy byl v této evidenci jako vlastník nárokovaných nemovitostí stále ještě veden stát, resp. státní podnik Pozemní stavby Ostrava jako subjekt oprávněný hospodařit s tímto majetkem. Z provedeného dokazování plyne, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1990 uzavřené mezi státním podnikem Pozemní stavby Ostrava a státním podnikem Stavomontáže Ostrava byla podána žádost o provedení změny v evidenci nemovitostí datovaná dnem 19. listopadu 1990. Z dokazování vyplynulo, že k této změně došlo v průběhu ledna 1991, přičemž přesné datum se Okresnímu soudu v Ostravě nepodařilo zjistit (viz str. 5 ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 23. května 2005). Je patrno, že ke změně v evidenci nemovitostí, to jest k vyřízení zmíněné žádosti, muselo dojít mezi 19. lednem a 31. lednem 1991. Kdyby si tedy stěžovatelé byli opatřili výpis o něco později, jejich výzva by byla směřovala vůči skutečnému držiteli nárokovaných nemovitostí, a k soudnímu sporu a různým pochybnostem tak zřejmě vůbec nemuselo dojít. Pouze krátký časový úsek (možná i pouhého jednoho dne) dělil stěžovatele od zjištění skutečné povinné osoby a v posledku i od vleklého a dosud neúspěšného soudního sporu.28. Pochybení je třeba spatřovat ve dvou rovinách. Nejprve v tom, že Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, reagoval na vzpomínanou výzvu stěžovatelů ze dne 3. dubna 1991 adresovanou tomuto subjektu prostřednictvím Ing. A. P. tak, že jako osoba povinná (ve smyslu §4 zákona o mimosoudních rehabilitacích) začal se stěžovateli jednat, a na základě těchto jednání s nimi také uzavřel dohodu o vydání nárokovaného majetku, a to dokonce dvakrát, jak bylo nastíněno výše. Lze naprosto souhlasit s údivem Krajského soudu v Ostravě, který v odůvodnění svého rozsudku č. j. 11 Co 119/2006-204 ze dne 30. května 2006 takové jednání státního podniku označil za "skutečně nepochopitelné" (viz str. 4 uprostřed), neboť Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, si musel být vědom, že následkem uzavření hospodářské smlouvy se státním podnikem Stavomontáže Ostrava z 1. listopadu 1990 došlo ke změně držitele uvedených nemovitostí, když nabyvatelem se stal posledně zmíněný subjekt. Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, tedy žádný vztah k nárokovaným nemovitostem již neměl, a tudíž nemohl vystupovat ani jako osoba povinná ve smyslu §4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že obzvláště období první poloviny 90. let (a první tři porevoluční roky vůbec) se všeobecně vyznačovalo značnou mírou proměn, neuspořádaností i chaotického stavu věcí, kteréžto jevy byly charakteristické i nevyhnutelné (a v tomto ohledu symptomatické) ve světle probíhající transformace směrem od totalitního státu k demokratickému právnímu státu.29. Druhého pochybení se dopustil stát skrze Státní notářství v Ostravě, které v době, kdy mělo registrovat první dohodu o vydání nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli, Š. P. a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava dne 9. listopadu 1991, muselo zjistit, že předmětné nemovitosti drží jiná právnická osoba, jelikož zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května 2005 bylo bezpečně zjištěno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. dubna 1991) v evidenci nemovitostí byl zapsán státní podnik Stavomontáže Ostrava. O to výraznější pochybení se jedná, jestliže tentýž státní orgán zaregistroval (pod č. j. Reh 64/92 ze dne 18. března 1992) druhou dohodu o vydání nárokovaných nemovitých věcí ze dne 9. března 1992 (a nikoli 9. března 1991, jak zřejmě omylem uvádí Okresní soud v Ostravě na straně 3 svého rozsudku ze dne 23. května 2005), tentokráte již uzavřenou výhradně mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava (toho času v likvidaci), přičemž ani napodruhé nedošel k závěru, že povinná strana dohody již dávno (téměř jeden rok) není držitelem předmětných nemovitých věcí.30. Jak vyplývá ze stručné rekapitulace obou soudních řízení, obecné soudy stěžovatelům vytkly skutečnost, že při adresování výzvy vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí v době, kdy zákon o mimosoudních rehabilitacích ještě nebyl schválen. Z jejich postoje je patrno, že stěžovatelé si měli pořídit výpis (alespoň) ke dni nabytí účinnosti tohoto předpisu, což dle obecných soudů neudělali. Ne snad že by obecným soudům bylo možno klást za vinu, že by stěžovatelům přímo vytýkaly jejich přílišnou "horlivost", ovšem jejich rozhodnutí podle Ústavního soudu jisté "upozornění" v tomto směru obsahují, resp. z nich toto "memento předčasnosti" nepřímo vyvěrá. Obecným soudům není možné vyčítat ústavně nekonformní výklad §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích potud, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelé měli vycházet z aktuálního výpisu z evidence nemovitostí tak, jak Ústavní soud dovodil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 177/95 (viz výše). Jinak se ovšem jeví otázka posouzení ústavní konformity jejich výkladu téhož ustanovení, pokud obecné soudy stěžovatelům vytkly nedostatek obezřetnosti či náležité opatrnosti. Takový závěr by byl namístě v případě, že by se uvedený státní podnik v postavení povinné osoby a státní orgán v postavení státního notářství nebyly dopustily výše popsaných selhání. Jednání státu prostřednictvím státního podniku Pozemní stavby Ostrava či Státního notářství v Ostravě totiž vedlo k oprávněnému utvrzení dobré víry stěžovatelů, že jednají se skutečnou povinnou osobou, a nikoli toliko s osobou domnělou. Jestliže případné pochybnosti stěžovatelů byly odstraněny vstřícným jednáním státního podniku, pak registrace dohody o vydání nemovitých věcí Státním notářstvím v Ostravě tyto eventuální pochybnosti najisto vyvrátila. Stěžovatelé tak nabyli legitimního očekávání, že restituční proces proběhne způsobem předvídaným zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Tuto skutečnost obecné soudy sice vzaly v potaz v rovině "bereme na vědomí, ale...", nicméně náležitou pozornost jí nevěnovaly, takže ve výsledku postavily svá rozhodnutí výlučně na tom, že stěžovatelé svůj nárok vůči skutečnému držiteli neuplatnili řádně a včas, jelikož vlastní chybou stavěli svůj nárok na předčasně opatřeném výpisu z evidence nemovitostí.31. Ústavní soud je při svém rozhodování povinen zvážit, jak se jeho případný kasační zásah může dotknout práv subjektů, které byly účastníky řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud klade důraz na to, že podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2, resp. čl. 1 odst. 1Ústavy je i právní jistota (viz např. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3248/10). Ústavní soud tak musí zhodnotit, zda svým vyhovujícím rozhodnutím nezasáhne nepřiměřeně do práv druhých, resp. zda ve snaze napravit porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele (stěžovatelů) současně neporuší ústavně garantované právo jiných. Zejména zde do popředí vystupuje otázka ochrany nabytých práv v dobré víře (iura bona fide quaesita).32. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Stavomontáže Ostrava, státní podnik v likvidaci, který nabyl předmětné nemovitosti na základě zmíněné hospodářské smlouvy od státního podniku Pozemní stavby Ostrava, uzavřel s vedlejším účastníkem J. M. dne 17. dubna 1992 kupní smlouvu, na jejímž základě přešly stěžovateli nárokované nemovitosti do vlastnictví této fyzické osoby. Z dokazování je rovněž patrno, že Státní notářství v Ostravě tuto kupní smlouvu také zaregistrovalo (pod č. j. R I 837/92 ze dne 6. května 1992), aniž opět shledalo jakékoli vady, přestože v té době již mělo zaregistrovánu i dohodu o vydání týchž nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava, přičemž k registraci posledně uvedené dohody došlo necelé dva měsíce před registrací kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a státním podnikem Stavomontáže Ostrava.33. Jak plyne z rozhodnutí obecných soudů i výše provedené rekapitulace soudních řízení, soudy řešily i otázku platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejším účastníkem, přičemž dospěly k závěru o její platnosti, kterému nelze nic vytknout. Správně vyhodnotily, proč na ni nedopadá §9 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť skutečná povinná osoba Stavomontáže Ostrava, státní podnik, jednak o výzvě stěžovatelů nemohla vědět, jednak uzavírala kupní smlouvu v době, kdy se již restitučních nároků nebylo možno na základě výzvy ve smyslu §5 tohoto zákona domáhat, neboť v té době už uplynula lhůta, po kterou bylo možno se výzvou domáhat restitučních nároků. Nadto byla posléze registrována Státním notářstvím v Ostravě. Tyto okolnosti stavěly vedlejšího účastníka do pozice, ve které legitimně očekával, že jeho vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem není zatíženo žádnou právní vadou.34. Je zcela zřejmé, že případný kasační zásah, jehož nosný důvod by spočíval v konstatování, že soudy zhodnotily výzvu stěžovatelů nepřípustně formalisticky, tudíž že tato jejich výzva byla ve skutečnosti učiněna řádně a včas, by zvrátil rozhodnutí obecných soudů, následkem čehož by se vedlejší účastník dostal do situace, kdy by byl nucen nabyté nemovitosti vydat, což by - s ohledem na výsledky soudních sporů i na celkovou dobu, která od nabytí nemovitostí uplynula - představovalo nepřiměřený zásah do nabytých práv vedlejšího účastníka a bylo způsobilé mu přivodit újmu, již ve světle všech okolností nelze přijmout.35. Na předchozím závěru nemůže změnit nic ani námitka stěžovatelů stran nesprávného závěru Nejvyššího soudu týkajícího se skutečnosti, že stěžovatelé v příslušném řízení neuváděli, že kupní smlouva ze dne 17. dubna 1992 je smlouvou neplatnou, ačkoli tak učinili nedatovanou listinou v podobě doplnění návrhu. Nejedná se totiž o důvod, na kterém odmítavé usnesení dovolacího soudu spočívá, je to pouze jedna dílčí úvaha, navíc již soud prvního stupně se otázkou platnosti této kupní smlouvy zabýval. Pochybení Nejvyššího soudu nedosahuje takové intenzity, aby v jeho důsledku bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36Listiny. Rovněž ani tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 38 odst. 2Listiny není způsobilé přivodit změnu postoje Ústavního soudu, neboť i když lze zajisté souhlasit se stěžovateli, že soudní řízení probíhala nepřiměřeně dlouho, zrušující nález by řízení vrátil na samý začátek, což by jej ještě více prodloužilo a také narušilo právní jistotu účastníků. 36. Za dané situace Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu zamítl.
Odlišné stanovisko soudce Stanislava BalíkaHlasoval jsem pro vyhovění ústavní stížnosti, moje odlišné stanovisko proto směřuje jak do výroku, tak do odůvodnění zamítavého nálezu.Okolnost, že jsem byl přehlasován, pokládám za nekonečně smutnou, její důsledky bohužel za smutně nekonečné.x x xNa počátku osudového příběhu restituentů stojí situace, kterou by pro šachový časopis bylo možno vyjádřit následovně:B: Ke2, Va7, Vb1, Sc4, Pc3, Pf3, Pf2, Ph3Č: Ke8, Vh8, Sf8, Pe7, Pf7, Pg7, Ph7I v souzeném případě bylo v r. 1991 každému jasné, že osud odpůrců restitucí se blíží k matu. Vědělo se s jistotou, že každý, kdo se bude domáhat vydání majetku, bude potřebovat výpis z evidence nemovitostí. Vědělo se všeobecně, že za stát budou povinnými organizacemi ty, které věc drží. Ač se o vydání věci měla uzavírat dohoda, smluvní volnost povinné osoby byla natolik nulová, že se vlastně měnila v kontraktační povinnost, prokázala-li oprávněná osoba splnění restitučním zákonem stanovených podmínek. Tak, jako se zachovali restituenti v našem případě, se chovala majorita těch, kteří se chystali na to, že budou restituovat. Černý (rozuměj: stát) tak neměl mít a v mnoha analogických případech ani neměl úniku.Donedávna jsem byl skálopevně přesvědčen, že k takto rozehrané partii nelze připojit splnitelné zadání, které by znělo:"Černý na tahu zvítězí."Byl jsem donedávna přesvědčen o tom, že z popsaného sevření by černého krále nevysvobodil ani Bobby Fischer (1943-2008).Z mého pohledu se nabízí jen unfair či nespravedlivá řešení.Buď by černý nenápadně schoval střelce z pole f8 do kapsy saka a udělal by malou rošádu nebo by bílý v euforii musel přetáhnout časový limit...Jak tomu bylo v souzené věci?x x xJsem přiměřeně stár, abych již ledacos zažil, zároveň ještě natolik mlád, abych si to pamatoval. Počátek restitucí mě arciť zastihl krátce po Kristových letech.Pamatuji si, že získat do šesti měsíců korespondenčně výpis z evidence nemovitostí bylo počátkem devadesátých let nemožné.Postačuje i základní povědomí o poúnorovém vývoji v oblasti evidence nemovitostí pro stručný shrnující závěr, že poté, kdy komunistický režim velmi rychle připravil své třídní nepřátele o jejich nemovitosti, se v druhé polovině padesátých let o nemovitostech záměrně nevedly prakticky žádné zápisy, evidence nemovitostí vzniklá v období tzv. středního práva neměla pak právně konstitutivní účinky a byla natolik "přesná", že prý ještě v 80. letech 20. století byly na Benešovsku jako vlastník některých pozemků zapsány Waffen-SS...Proč asi tedy při aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nakonec stačilo, že byl vyzván příslušný pozemkový úřad? Jistě především proto, že nespočitatelně pozemků nebylo identifikováno a že v evidenci nemovitostí vládl neskonalý nepořádek...Pamatuji si, že bylo tehdy nemálo dříve dobře kádrově prověřených posléze pánů ředitelů, kteří vymýšleli a zkoušeli praktiky, jak restituentům klást překážky v restituci, aby se posléze mohli majetku sami chopit v privatizaci.Vzpomínám si naopak, jak jsme s několika kolegy jako advokáti zastupovali v restitucích povinnou osobu a přitom se domluvili na pravidlu, že, pokud tomu tak bude, obratem upozorníme toho, kdo našeho klienta vyzval k vydání věci, že věc ve smyslu restitučního zákona nedrží, aby žadatel ještě stihl vyzvat skutečnou povinnou osobu. Mohu dodat, že ani při stovkách dohod o vydání věci, které prošly našima rukama, se nikdy nestalo, že by náš klient dohodou vydával věci, které k rozhodnému datu nedržel...Pamatuji si také, jak mi vstřícný noční vrátný jednoho muzea v poslední den lhůty pro doručení výzvy někdy kolem 22. hodiny převzal výzvu a orazítkoval a podepsal se na její kopii...Patřil jsem k těm, kteří restituentům nezáviděli, a podvědomě si byl vědom werichovské hlášky, že "když se loď potápí, je to fofr", přičemž jsem vždy měl na mysli především přirozeným právem dané oprávněné zájmy restituentů.Kdo má morálně k věci hlubší vztah? Vlastník hradu, jehož rodina zde žila s přerušením v dobách totalitních od počátků ve 13. století po mnoho generací, nebo kastelán z doby, kdy byl hrad vynuceně státním, který si tehdy do hraběcí postele přivedl svoji budoucí manželku?Toho, komu tyto střípky nepostačí k vytvoření plastického obrazu doby, doporučuji na doplnění vynikající román olomouckého spisovatele a advokáta Petra Rittera Wirth versus stát.x x xStát formálně v minulosti sebral, stát měl vracet, a to tak, že státní podniky vydávaly, státní notářství registrovala, stát požadoval výpis z evidence nemovitostí, který vydávalo státní středisko geodézie. Šlo to tehdy, kdy se zestátňovalo, také tak obtížně, jako když se po listopadu 1989 restituovalo?Nezapomněl jsem na ubezpečení, kterého se mi dostalo od jednoho památkáře, že zámek bude sice nakonec restituován, ale můj stařičký klient se toho vzhledem k účelovému odporu povinné osoby již nejspíše nedožije. Kde je památkáři konec, mohl bych se naštěstí na zámecké adrese dnes zeptat dosud žijícího bývalého klienta...Neválčili jsme snad s přepjatým formalismem, nevadila nám v restitučních věcech do očí bijící nespravedlnost? (poznámka pod čarou č. 1)Byla naštěstí celá řada případů, kdy nakonec rozhodl moudrý soudce, kdy restituci dovedl ke spravedlivému konci nález Ústavního soudu...x x xRestituční spor dvou skupin fyzických osob byl vždy ten lidsky nejobtížnější.Býval bych si snad v dobách předlistopadových koupil chatu či chalupu po emigrantovi?Jak subjektivně dobrá asi byla analogicky dobrá víra toho, kdo chtěl zapustit kořeny v majetku ad restituendum, který byl zprvu blokován, posléze vydán někým, možná k tomu neoprávněným, o nějž se vedl soudní spor?Je situace v katastrálním území, v němž leží předmětné nemovitosti, natolik anonymní, že by se netušilo, že může být restituováno a že jsou k tomu připravení restituenti?Proč převodce majetku z dob, kdy restituce běžely či byly na spadnutí, vydával záhy po převodu, ač již nebyl osobou, která věc drží, a nemohl si toho přece být nevědom?Co jiného by býval mohl učinit nedávný nabyvatel, byl-li by vyzván, než věc vydat?Kdo věc vlastně držel?Neznali se přitom statutární zástupci obou zúčastněných státních podniků třeba i osobně?Jak dlouhá by zůstala lhůta k výzvě o vydání věci, začali-li by všichni restituenti obstarávat výpis z evidence nemovitostí až v den účinnosti zákona?Skutečně se nikdo nedozvěděl, že státní notářství registrovalo dohodu o vydání věci?x x xDospěl jsem k závěru, že zde bylo až příliš mnoho náhod...Odůvodnění vyhovujícího nálezu, které vzniklo v mém soudcovském týmu, tak mělo znít:"Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny.Ústavní soud považuje v této souvislosti za podstatné vyzdvihnout, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace.Dále pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že ve své judikatuře týkající se restitučních nároků akcentuje zásadu, podle které je nutno restituční předpisy vykládat v duchu jejich smyslu a účelu, což s sebou, inter alia, nese i zvýšené nároky na hodnocení způsobu, jakým se restituenti snažili svých oprávněných nároků domoci. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. května 2011 (N 95/61 SbNU 463) Ústavní soud vyzdvihl, že je povinností obecných soudů poskytovat ochranu dobré víře stěžovatelů (příp. i jejich právních předchůdců), jejich důvěře v akty státní, jakož i v celkový postup státu ve vztahu k jejich vlastnictví v předmětném časovém období. Porušení této povinnosti vede nevyhnutelně k porušení základního práva stěžovatelů na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jelikož strůjcem jejich dobré víry byl právě stát. Ústavní soud rovněž připomíná svůj nález sp. zn. I. ÚS 177/95 ze dne 5. listopadu 1996 (N 115/6 SbNU 329), v němž dovodil, že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, drží (stát nebo jinou právnickou osobu). Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu.Ze skutkového stavu, který byl spolehlivě a důsledně zjištěn v průběhu dokazování před soudem prvního stupně a který stěžovatelé nerozporují (viz str. 3 in fine každé z ústavních stížností), je naprosto evidentní, že stěžovatelé se svým restitučním nárokem nebyli úspěšní v důsledku vážných pochybení státu a formalistického přístupu obecných soudů k okolnostem rozhodným pro vyhodnocení postupu stěžovatelů.Ústavní soud zde musí nejdříve poukázat na to, že stěžovatelé si opatřili výpis z příslušné evidence nemovitostí dne 18. ledna 1991, tedy, jak stěžovatelé ve své stížnosti sami poukázali, dva dny před schválením zákona č. 87/1991 Sb. Tehdy byl v této evidenci jako vlastník nárokovaných nemovitostí stále ještě veden stát, resp. státní podnik Pozemní stavby Ostrava jako subjekt oprávněný hospodařit s tímto majetkem. Z provedeného dokazování plyne, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1990 uzavřené mezi státním podnikem Pozemní stavby Ostrava a státním podnikem Stavomontáže Ostrava byla podána žádost o provedení změny v evidenci nemovitostí datovaná dnem 19. listopadu 1990. Z dokazování vyplynulo, že k této změně došlo v průběhu ledna 1991, přičemž přesné datum se Okresnímu soudu v Ostravě nepodařilo zjistit (viz str. 5 ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 23. května 2005). Je patrné, že ke změně v evidenci nemovitostí, to jest k vyřízení zmíněné žádosti, muselo dojít mezi 19. lednem a 31. lednem 1991. Kdyby si tedy stěžovatelé byli opatřili výpis o něco později, jejich výzva by byla směřovala vůči skutečnému držiteli nárokovaných nemovitostí, a k soudnímu sporu a různým pochybnostem tak zřejmě vůbec nemuselo dojít. Pouze krátký časový úsek (možná i pouhého jednoho dne) dělil stěžovatele od zjištění skutečné povinné osoby a v posledku i od vleklého a dosud neúspěšného soudního sporu.Pochybení státu je třeba spatřovat ve dvou rovinách. Nejprve v tom, že Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, reagoval na vzpomínanou výzvu stěžovatelů ze dne 3. dubna 1991 adresovanou tomuto subjektu prostřednictvím Ing. A. P. tak, že jako osoba povinná (ve smyslu §4 zákona č. 87/1991 Sb.) začal se stěžovateli jednat, a na základě těchto jednání s nimi také uzavřel dohodu o vydání nárokovaného majetku, a to dokonce dvakrát, jak bylo nastíněno výše. Lze naprosto souhlasit s údivem Krajského soudu v Ostravě, který v odůvodnění svého rozsudku č. j. 11 Co 119/2006-204 ze dne 30. května 2006 takové jednání státního podniku označil za ,skutečně nepochopitelné' (viz str. 4 uprostřed), neboť Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, si musel být vědom, že následkem uzavření hospodářské smlouvy se státním podnikem Stavomontáže Ostrava z 1. listopadu 1990 došlo ke změně držitele uvedených nemovitostí, když nabyvatelem se stal posledně zmíněný subjekt. Pozemní stavby Ostrava, státní podnik, tedy žádný vztah k nárokovaným nemovitostem již neměl, a tudíž nemohl vystupovat ani jako osoba povinná ve smyslu §4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že obzvláště období první poloviny 90. let (a první tři porevoluční roky vůbec) se všeobecně vyznačovalo značnou mírou proměn, neuspořádanosti i chaotického stavu věcí, kteréžto jevy byly charakteristické i nevyhnutelné (a v tomto ohledu symptomatické) ve světle probíhající transformace směrem od totalitního státu k demokratickému právnímu státu.Druhého pochybení se stát dopustil skrze Státní notářství v Ostravě, které v době, kdy mělo registrovat první dohodu o vydání nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli, Š. P. a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava dne 9. listopadu 1991, musilo zjistit, že předmětné nemovitosti drží jiná právnická osoba, jelikož zprávou Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 2. května 2005 bylo bezpečně zjištěno, že ke dni nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích (1. dubna 1991) v evidenci nemovitostí byl zapsán státní podnik Stavomontáže Ostrava. O to výraznější pochybení se jedná, jestliže tentýž státní orgán zaregistroval (pod č. j. Reh 64/92 ze dne 18. března 1992) druhou dohodu o vydání nárokovaných nemovitých věcí ze dne 9. března 1992 (a nikoli 9. března 1991, jak zřejmě omylem uvádí Okresní soud v Ostravě na straně 3 svého rozsudku ze dne 23. května 2005), tentokráte již uzavřenou výhradně mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava (toho času v likvidaci), přičemž ani napodruhé nedošel k závěru, že povinná strana dohody již dávno (téměř jeden rok) není držitelem předmětných nemovitých věcí. Navíc z dokazování provedeného před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Stavomontáže Ostrava, státní podnik v likvidaci, který nabyl předmětné nemovitosti na základě zmíněné hospodářské smlouvy od státního podniku Pozemní stavby Ostrava, uzavřel s vedlejším účastníkem J. M. dne 17. 4. 1992 kupní smlouvu, na jejímž základě přešly stěžovateli nárokované nemovitosti do vlastnictví této fyzické osoby. Z dokazování je rovněž patrné, že Státní notářství v Ostravě tuto kupní smlouvu také zaregistrovalo (pod č. j. R I. 837/92 ze dne 6. 5. 1992), aniž opět shledalo jakékoli vady, přestože v té době již mělo zaregistrovánu i dohodu o vydání týchž nemovitých věcí uzavřenou mezi stěžovateli a státním podnikem Pozemní stavby Ostrava, přičemž k registraci posledně uvedené dohody došlo necelé dva měsíce před registrací kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem a státním podnikem Stavomontáže Ostrava.Jak vyplývá ze stručné rekapitulace obou soudních řízení, obecné soudy stěžovatelům vytkly skutečnost, že při adresování výzvy vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí v době, kdy zákon o mimosoudních rehabilitacích ještě nebyl schválen. Z jejich postoje je patrné, že stěžovatelé si měli pořídit výpis alespoň ke dni nabytí účinnosti tohoto předpisu, což dle obecných soudů neudělali. Takový přístup je ovšem ve světle následujících důvodů nadmíru formalistický. Obecným soudům sice není možné vyčítat ústavně nekonformní výklad ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. potud, pokud dospěly k závěru, že stěžovatelé měli vycházet z aktuálního výpisu z evidence nemovitostí tak, jak Ústavní soud dovodil ve svém shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 177/95. Jinak se ovšem jeví otázka posouzení ústavní konformity jejich výkladu téhož ustanovení, pokud obecné soudy stěžovatelům vytkly nedostatek obezřetnosti či náležité opatrnosti. Takový závěr by byl namístě pouze v případě, kdyby se státní orgány nebyly dopustily výše popsaných selhání. Jednání státu, ať již v podobě státního podniku Pozemní stavby Ostrava či Státního notářství v Ostravě, totiž vedlo k oprávněnému utvrzení dobré víry stěžovatelů, že jednají se skutečnou povinnou osobou, a nikoli toliko s osobou domnělou. Jestliže případné pochybnosti stěžovatelů byly odstraněny vstřícným jednáním státního podniku, pak registrace dohody o vydání nemovitých věcí Státním notářstvím v Ostravě tyto eventuální pochybnosti najisto vyvrátila. Stěžovatelé tak nabyli legitimní očekávání, že restituční proces proběhne způsobem předvídaným zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Tuto skutečnost obecné soudy sice vzaly v potaz v rovině ,bereme na vědomí, ale ...', nicméně náležitou pozornost jí nevěnovaly, takže ve výsledku postavily svá rozhodnutí výlučně na tom, že stěžovatelé svůj nárok vůči skutečnému držiteli neuplatnili řádně a včas, jelikož vlastní chybou stavěli svůj nárok na předčasně opatřeném výpisu z evidence nemovitostí.Ústavní soud se již otázkou výzvy jako právního úkonu a jeho interpretací zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 189/98 ze dne 28. září 1998 (N 109/12 SbNU 107) dospěl mimo jiné k závěru, že takový projev vůle je třeba hodnotit nejen s ohledem na výkladová pravidla vztahující se k právním úkonům obecně ve smyslu §34 a 35 občanského zákoníku, nýbrž i s ohledem na správnou interpretaci záměru, s jakým je výzva produkována. Ústavní soud v posledně uvedeném nálezu zaujal právní názor, že ,cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti'. K tomu v daném případě došlo, když státní podnik Pozemní stavby Ostrava po doručení předmětné výzvy se stěžovateli o vydání věcí jednal, a dokonce takovou dohodu s nimi uzavřel, jak bylo výše podrobně rozebráno. Po vedlejším účastníkovi se tedy požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti, resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním způsobem reagoval.Podle názoru Ústavního soudu je tedy při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, třeba postupovat v souladu s účelem tohoto restitučního zákona. Takový závěr však akcentuje též starší, leč dobová judikatura Nejvyššího soudu, který kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, jen po formální stránce tohoto právního úkonu (písemnost formy), a nikoli po stránce obsahové. Podle §35 odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Stěžovatelům nelze vytýkat, že výzvu neuplatnili řádně, neboť ji adresovali osobě, která již nebyla osobou povinnou, když stát v podobě jím řízených subjektů tuto výzvu a následnou dohodu o vydání předmětných nemovitostí akceptoval. Ústavní soud je nucen v této spojitosti zdůraznit, že stěžovatelům nelze vytýkat ,předčasnost' či snad přílišnou ,horlivost' v opatření si podkladových materiálů z evidence nemovitostí v době, kdy příslušný zákon o mimosoudních rehabilitacích ještě nebyl přijat. V té době již byl (od 1. listopadu 1990) účinný zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákon č. 87/1991 Sb. již byl ve stadiu finálního textu krátce před jeho přijetím zákonodárným sborem. Stěžovatelé nepochybili, jestliže se rozhodli pořídit si výpis z evidence nemovitostí již v lednu roku 1991. Je obecně známou skutečností, že tehdejší způsob evidence nemovitostí nepředstavoval spolehlivou službu veřejnosti, když zápisy do této evidence zvláště v období prvních několika let poslední dekády 20. století trpěly celou řadou nedostatků, zvláště překotností zápisů, nedostatky v samotném schvalování návrhů na zápis aj. Důkazem toho budiž i samotné přiznání Okresního soudu v Ostravě, jemuž se nepodařilo dohledat přesné datum, kdy došlo k zápisu práva hospodaření státního podniku Stavomontáže Ostrava na základě hospodářské smlouvy do patřičné evidence nemovitostí (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. května 2005). Kdyby stěžovatelé nebyli předložili svůj výpis z evidence nemovitostí provedený ke dni 18. ledna 1991, z něhož je zřejmé, že právo hospodaření náleželo státnímu podniku Pozemní stavby Ostrava, soud by zřejmě ani neměl jiné vodítko, že ke změně v evidenci nemovitostí vyvolané zmíněnou hospodářskou smlouvou musilo dojít v druhé polovině ledna 1991.V této souvislosti pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že zápis do příslušné evidence nemovitostí měl toliko účinky deklaratorní, a nikoli konstitutivní. Nadto citovaný zákon o mimosoudních rehabilitacích v §4 odst. 1 stanovil, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží (s vyjmenovanými výjimkami). Právě důraz či orientace zákona na držbu, ius tenendi, a nikoli na ius possidendi ztělesňuje stěžejní kritérium hodnocení či posuzování učiněné výzvy. Pakliže státní podnik Pozemní stavby Ostrava vystupoval v jednáních se stěžovateli jako držitel předmětných nemovitostí, uzavřel s nimi dohodu o vydání těchto nemovitých věcí, byly splněny podmínky pro vydání nemovitých věcí. Skutečnost, že vydávací povinnost mezitím přešla na jiný státní podnik v důsledku hospodářské smlouvy, nemůže tížit stěžovatele a být jim na újmu. Ostatně státní notářství, jak je výše uvedeno, dohodu o vydání nemovitých věcí stvrdilo registrací. V této souvislosti nemůže Ústavní soud ponechat stranou ani hodnocení vzpomínané hospodářské smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu práva hospodaření z jednoho státního podniku na druhý. Obecné soudy měly pečlivěji zvážit, za jakých okolností byla hospodářská smlouva uzavřena, zejména co touto kontraktací smluvní strany sledovaly. Pakliže k převodu majetku mezi státními podniky nebyly dány vážné důvody, je namístě tuto skutečnost rovněž promítnout do posuzování toho, zda předmětná výzva byla učiněna řádným způsobem. Bezúčelné či dokonce záměrné transfery movitých i nemovitých věcí z jednoho subjektu na druhý v rámci státu nemohou sloužit jako důvod, který ve svém důsledku v těsném spojení s chaoticky a neúplně vedenou státní evidencí nemovitostí povede k prekluzi restitučního nároku a asperaci majetkových křivd, které mají být naopak napraveny, nikoli prohloubeny činností státu, ,převlečeného' za nejrůznější subjekty práva.Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil postup obecných soudů jako nadmíru formalistický, který nebere zřetel na pečlivé zvážení všech relevantních okolností posuzovaného případu, a proto přistoupil ke zrušení ústavní stížností dotčených rozhodnutí obecných soudů, které tak porušily základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces."x x xNapoleon již na Svaté Heleně hodnotil dobu svého vládnutí slovy:"Mou slávou není, že jsem vyhrál čtyřicet bitev, Waterloo setře vzpomínku na mnohá vítězství, ale tím, co nic nevymaže, je můj občanský zákoník".Dovolím si závěrem dosadit do Napoleonova vzorečku:Mou slávou není, že jsem ještě jako advokát četným restituentům pomohl k navrácení majetku, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 773/07 setře vzpomínku na mnohé tyto úspěchy, ale tím, co nic nevymaže, co bude žít věčně, je přibližně pětadevadesát procent odmítacích usnesení...Okolnost, že jsem byl přehlasován, proto pokládám za nezapomenutelně smutnou...---------------------------------1) Srov. Nykodým, J. Nad jedním soudním rozhodnutím. Bulletin advokacie č. 4/1994, str. 25; Balík, S. "Obec" či "obecní úřad" aneb Quod licet Iovi non licet bovi. Bulletin advokacie č. 8/1994, str. 28-33.