ECLI:CZ:US:2012:2.US.905.12.1
sp. zn. II. ÚS 905/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) Ing. L. P., b) V. S., c) Ing. J. S., d) M. F., e) S.K.Y., a.s., sídlem Brno, Příkop 8, všichni zastoupeni JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem advokátní kanceláře Dobříš, Pleskotova 1698 adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 Co 402/2011-121 ze dne 5. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ čj. 5 C 213/2010-73 ze dne 17. 5. 2011, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva k specifikovaným nemovitostem a návrh na vyklizení nemovitosti.
Stěžovatelé se žalobou domáhali proti ing. J. Š. - jako žalovanému - určení spoluvlastnictví k pozemkům specifikovaným v žalobě. Svůj nárok odvozovali z kupní smlouvy, kterou uzavřeli dne 24. 2. 1997 stěžovatelé ad a) až d) spolu s J. C. jako kupující a Družstvo pro rekreační bydlení jako prodávající. Od stěžovatelů ad a) - d) a pana J. C. následně nabyl kupními smlouvami ze dne 9. 9. 2004 a 17. 12. 2004 spoluvlastnický podíl k uvedeným pozemkům i stěžovatel ad e).
Stěžovatelé uvádí, že v době uzavření kupní smlouvy, ani v době dalších převodů, včetně zmíněných převodů spoluvlastnických podílů na stěžovatele ad e), nebylo žádnému z nich známo, že na část převáděných nemovitostí se vztahuje uplatněný restituční nárok, neboť o této skutečnosti nebyli prodávajícím informováni a z žádné veřejně dostupné evidence ji nemohli zjistit. Skutečnost, že v dané věci probíhalo restituční řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha-západ sp. zn. PU - R 1051/93/111.- 22/02KÚ ze dne 22. 2. 2002, zjistili stěžovatelé až ze sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, rozeslaných dne 30. 5. 2006. Současně zjistili, že prodávající podal proti tomuto rozhodnutí žalobu na určení neexistence podílového spoluvlastnictví restituentů, která byla rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - Západ č.j. 5 C 198/2003-85 ze dne 11. 1. 2005, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 32 Co 12/2005 ze dne 28. 6. 2005, zamítnuta.
Stěžovatelé, ačkoliv uvedené pozemky nabyli a v katastru nemovitostí byli zapsáni jako vlastníci, nebyli účastníky řízení před Pozemkovým úřadem, ani následného soudního řízení a proti vyrozumění Katastrálního úřadu neměli žádný opravný prostředek. Současným vlastníkem těchto pozemků je Ing. J. Š., který je nabyl od oprávněných osob kupní smlouvou ze dne 18. 10. 2006.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich vlastnické právo jako právo dalších nabyvatelů, kteří je nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká. V této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 ve spojení s předchozími nálezy sp. zn. II. ÚS 1747/2007, sp. zn. II. ÚS 77/2000.
Dle názoru stěžovatelů lze závěry citovaných nálezů Ústavního soudu vztáhnout i na jejich případ. V dané věci byla bez účasti stěžovatelů konstatována neplatnost uzavřené kupní smlouvy ze dne 24. 2. 1997, a to z důvodů porušení zákonné povinnosti - nerespektování zákazu dispozice s pozemky, kterých se týkal vznesený restituční nárok - ze strany prodávajícího. Žalobci tedy nabývali vlastnické právo od vlastníka, nikoliv od nevlastníka a tento stav je tedy blízký odstoupení od smlouvy. Závěry Ústavního soudu pak zvláště signifikantně dopadají na postavení stěžovatele ad e), který smluvní stranou původní smlouvy vůbec nebyl. Všichni zúčastnění svého vlastnického práva nabyli v dobré víře a od subjektu, který byl jako vlastník předmětu prodeje zapsán v katastru nemovitostí.
Stěžovatelé dále uvádějí, že paušální omezení zakazující povinným osobám disponovat s nemovitostmi, kterých se týkal uplatněný restituční nárok, do rozhodnutí o tomto nároku, které navíc není seznatelné v katastru nemovitostí, a přesto podstatným způsobem omezuje hospodaření povinných osob, případně ohrožuje právní jistotu dalších zúčastněných subjektů, nelze uplatňovat po neomezenou dobu. Stěžovatelé proto z opatrnosti namítají, že k jejich tíži nelze přičítat skutečnost, že státní orgány nebyly schopny zajistit rozhodnutí ve věci zmírnění majetkových křivd v přiměřené době.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny uvádějí stěžovatelé, že zamítnutím žaloby jim soudy obou stupňů odepřely ochranu, kterou právní předpisy v rovině jednoduchého práva poskytují vlastníkovi, ale tím, že tak učinily prakticky bez dokazování, když neprovedly navrhované důkazy, dokazování omezily na listiny založené ve spise. Dalším, byť méně významným porušením práva žalobců na spravedlivý proces pak bylo dle stěžovatelů rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil výrok rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení, zdůvodněný pouze odkazem na ust. §220 o. s. ř., nevzal však v úvahu skutečnost, že i ohledně náhrady nákladů řízení se uplatňuje zásada projednací.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy poté zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
Ústavní soud v této souvislosti dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Taková pochybení však nezjistil.
Ústavní soud se ani neztotožňuje s názorem stěžovatelů ohledně možnosti aplikace shora uvedených nálezů Ústavního soudu na projednávanou věc. Byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky a automaticky, či je formálně aplikovat na všechny „na první pohled“ obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. V projednávané věci je onou zásadní odlišností, kdy nelze přihlédnout k možnému, resp. tvrzenému nabytí nemovitosti v dobré víře, skutečnost, že se v podstatě jednalo o střet práva vlastníka – restituenta na straně jedné a nabyvatelů majetku na základě kupní smlouvy, uzavřené v rozporu s tzv. blokačním ustanovením, tedy smlouvy neplatné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře bezvýhradně zastává právní názor, že restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, neboť každý jiný výklad by činil „blokační“ ustanovení prakticky bezcenným. Ústavní soud v této souvislosti připomíná např. nález sp. zn. II. ÚS 6/01. Přestože byl Ústavní soud v předmětné věci konfrontován s odchylnou situací (dobrá víra nabyvatelů se opírala o státem schválený privatizační projekt, přičemž Ústavní soud ani této okolnosti nepřiznal silnější váhu, než bylo právo na restituci majetku, který byl v minulosti protiprávně zabrán), právní závěry, které Ústavní soud při té příležitosti vyslovil, lze v obecné rovině aplikovat i na projednávaný případ. (srov. rovněž sp.zn. II.ÚS 80/05, sp. zn. III. ÚS 531/03, sp. zn. II. ÚS 15/01, sp. zn. II. ÚS 515/2000).
Ústavní soud pro úplnost, pokud jde o námitku týkající se nákladů řízení, uvádí, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Úkolem Ústavního soudu ani není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely případné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé především dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu do napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu