ECLI:CZ:US:2012:2.US.919.12.1
sp. zn. II. ÚS 919/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Turon s. r. o., se sídlem Hlinky 133/64, 603 00 Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 603 00 Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. února 2012, č. j. 72 C 910/2011-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 12. března 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 1.022 Kč s úrokem z prodlení, z titulu smlouvy o přepravě osob (kteréžto pohledávky byly na žalobkyni postoupeny Dopravním podnikem města Brna, a. s.), a na náhradě nákladů řízení částku 4.980 Kč.
3. Stěžovatelka konkrétně brojí proti tomu, že jí soud na náhradě nákladů řízení přiznal toliko 4.980 Kč namísto požadovaných 8.520 Kč. Obecnému soudu vytýká, že místo vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Tím rozhodl zcela nestandardně, mimo dlouhodobý rámec rozhodování a porušil tak princip předvídatelnosti soudního rozhodování, právní jistoty, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. To je dáno tím, že podle §151 odst. 2 občanského soudního řádu obecné soudy doposud vždy rozhodovaly v režimu vyhlášky č. 484/2000 Sb. V té souvislosti poukazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277). V další části ústavní stížnosti ovšem uvádí, že obecné soudy v tuzemsku, anebo dokonce jejich jednotlivé senáty, v dané věci rozhodují diametrálně odlišně. Přitom samotná snadnost sporu nemůže být určující, když nelze objektivně zjistit, který případ je snadný, a který ne. Nelze vycházet pouze z počtu úkonů.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Stěžovatelka učinila předmětem ústavní stížnosti jen jednu specifickou část náhrady nákladů řízení, a to výši odměny za zastupování účastníka advokátem. Obecný soud přisoudil stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, zároveň však shledal, že pro množství obsahově stejných žalob stěžovatelky je třeba přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu.
7. Ústavní soud co do materie v totožné věci v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012 vyložil, že v rovině podústavního práva jde o postup zákonem předvídaný a dovolený a zásadně v něm nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. A o porušení legitimního očekávání stěžovatelky nejde, protože obecné soudy dosud otázku náhrady nákladů řízení jednoznačně nevyřešily, na což ostatně poukazuje sama stěžovatelka. Nota bene když v dosavadní rozhodovací praxi nebyly řešeny náklady řízení v bagatelních věcech uplatněných formulářovou žalobou, kde náklady řízení podstatně převyšují vlastní pohledávku, resp. významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. V takových řízeních jsou totiž náklady vzhledem ke všem okolnostem nižší, než jak jejich náhradu paušálně stanoví vyhláška č. 484/2000 Sb. i advokátní tarif. K překlenutí této mezery v platném právním řádu byl obecný soud oprávněn vyjít mnohem dál proti nároku stěžovatelky, než jak k tomu došlo v posuzovaném případě.
8. Ačkoliv tedy obecný soud zvolil při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, tak stále vycházel ze zásady úspěchu ve věci, pro své rozhodování měl zákonnou oporu, a použití zákonné výjimky bylo dostatečně odůvodněno a v kontextu všech skutečností šlo o rozhodnutí rámcově předvídatelné, čímž byl naplněn i jeden z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecný soud neporušil ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu