ECLI:CZ:US:2012:3.US.11.12.1
sp. zn. III. ÚS 11/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti LANDO CZ, s.r.o., sídlem Pardubice, S. K. Neumana 297, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Orlická 163, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 29 Co 320/2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 13 EC 9/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její obchodněprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka žalobami domáhala u Okresního soudu v Berouně na žalované společnosti Kratochvíl Jan World of logistics, s.r.o. zaplacení částky celkem 40 460 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených faktur za provedenou přepravu. V průběhu řízení vzala žalobu co do uvedených jistin zpět, neboť žalovaná je poté uhradila; jelikož však okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná plnila přede dnem jejich splatnosti, žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 3 570 Kč a z částky 18 445 Kč ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 23 425 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem napadené výroky rozsudku okresního soudu potvrdil a stěžovatelku zavázal k povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1 920 Kč.
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výrokům o nákladech řízení, neboť považuje za porušení práva na spravedlivý proces situaci, kdy má hradit náhradu nákladů řízení žalované, jež v řízení nebyla úspěšná; stěžovatelka zdůrazňuje, že žalovaná plnila žalované jistiny až po podání žalob, a proto má napadená rozhodnutí za překvapivá a nesoucí znaky libovůle. Soudu prvního stupně též vytýká, že jí nedoručoval podání, jež ve věci učinila žalovaná; ačkoliv se o stav řízení průběžně zajímala, nedozvěděla se, že žalovaná podala proti vydaným platebním rozkazům odpory (jež směřovaly právě proti povinnosti platit úroky z prodlení), čímž neměla možnost seznámit se s její procesní obranou. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že žádnou z jejích námitek nevzal v úvahu, ani okrajově se jimi nezabýval, a omezil se na pouhé konstatování správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
K otázce náhrady nákladů řízení (již stěžovatelka ústavní stížností jako jedinou otevřela) se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud se tudíž omezuje na sdělení, že v napadených rozhodnutích nespatřuje ani exces (svévoli) ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané; požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně nejsou. Stěžovatelka otevírá výlučně spor situovaný do roviny procesní (podústavní) správnosti, a vybízí tím Ústavní soud, aby plnil roli další ("běžné") opravné instance v režimu obecného soudnictví, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.
Nad tento rozhodný rámec se však - přesto - sluší dodat, že rozhodnutí obecných soudů nejsou efektivně zpochybnitelné ani z hledisek podústavního práva.
Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti nikterak neoponuje rozhodnému závěru obecných soudů, že žalovaná plnila jistiny uplatněných nároků - byť po zahájení řízení - předtím, než se staly splatné. Pak musela být žaloba v části týkající se toliko příslušenství těchto jistin nevyhnutelně zamítnuta, jestliže - a to stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti nezpochybňuje - žalovaná z logiky věci v projednávané věci v prodlení nebyla; za dané situace nalézacím soudem zvolená aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., a to ve prospěch žalované, byla tudíž namístě.
V ústavní stížnosti sice stěžovatelka předestírá řadu tvrzených procesních pochybení nalézacího soudu (zejména že nebyla náležitě informována o procesních úkonech žalované), přehlíží však, že všechny "informace" se jí mohly dostat, kdyby se řádně dostavila k soudem nařízenému jednání. Musí pak jít především na její vrub - nikoli soudu - pakliže se v důvodech, pro které bylo jednání svoláno, zmýlila, a vysvětlení, že svou účastí nechtěla zatížit spor dalšími náklady, na tom ničeho nemění.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu