ECLI:CZ:US:2012:3.US.1486.12.1
sp. zn. III. ÚS 1486/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 4164/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 12 Cmo 298/2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 39 Cm 191/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 4, čl. 5, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její obchodněprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se po žalované společnosti Rossmann, spol. s r. o., domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 893 241 Kč, jež jí měla vzniknout ukončením odběru zboží žalovanou; návrh žalované, aby řízení bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno, jiným výrokem soud zamítl. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tak, že výrok o zamítnutí žaloby zrušil, a řízení dle ustanovení §104 odst. 1 ve spojení s §159a odst. 5 o. s. ř. zastavil. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Ve vztahu k zastavení řízení z důvodu věci již rozsouzené stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 41 Cm 110/2006 se domáhala vydání ušlého zisku za jiné časové období než v projednávané věci, a odvolací soud nadto řízení zastavil, aniž si vyžádal příslušný spis. Podle jejího názoru se soud opíral pouze o "nesprávné a matoucí" informace soudkyně JUDr. L. Rozlivkové (jež předchozí věc v rámci odvolacího řízení vedeného pod sp. zn. 8 Cmo 389/2008 posuzovala rovněž), a která se "překvapivě a neočekávaně" stala i členkou senátu rozhodujícího v projednávané věci.
Ve zbývající části obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení argumentaci, zaměřenou k otázkám věcného posouzení nároku, jenž před obecnými soudu uplatnila.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Stěžovatelka pokračuje v (dlouhodobé) polemice s obecnými soudy (jmenovitě s Městským soudem a Vrchním soudem v Praze), přehlíží však, že v dané věci nebylo rozhodováno věcně, nýbrž že řízení bylo pro nedostatek jedné z jeho podmínek zastaveno. Přitom je očividné, že spíše než odvolacím soudem založený (jen) procesní výsledek pociťuje jako zásadní zamítnutí žaloby nalézacím soudem, vůči jehož důvodům se též (a převážně) v ústavní stížnosti oponentně vymezuje. Většina stěžovatelkou artikulovaných námitek tak směřuje k věci samé, což je však z povahy věci, bylo-li řízení zastaveno, irelevantní.
V dané věci tím mohou být významné pouze ty výhrady, jež zpochybňují správnost - a konsekventně ústavnost - rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Stěžovatelka však zde nevznáší žádné zásadní námitky, jež by ústavnost napadeného usnesení zpochybňovaly; tvrzení, že si odvolací soud nevyžádal spis městského soudu ve věci sp. zn. 41 Cm 110/2006 nikterak nevylučuje (co lze mít za pravidlo), že příslušný senát měl dostatečnou informaci ze sběrného spisu svého soudu vedeného pod sp. zn. 8 Cmo 389/2008. Naznačuje-li pak stěžovatelka, že "překvapivě" v senátu odvolacího soudu figurovala i soudkyně L. JUDr. Rozlivková, není z předložené formulace zřejmé, zda mělo dojít k porušení rozvrhu práce vrchního soudu, či jakým konkrétním způsobem mělo být případně porušeno stěžovatelčino právo na zákonného soudce; v takovém případě je ostatně stěžovatelce k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., pročež by taková námitka byla v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná.
Zcela nad tento rozhodný rámec je přiléhavé zaznamenat, že i v případě, že by ústavní stížnost byla způsobilá otevřít věcný přezkum (stěžovatelce nepříznivého posouzení jejího žalobního nároku), musela by být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná taktéž; zjevně neopodstatněné jsou totiž i takové ústavní stížnosti, kterými stěžovatel otevírá právní otázky, které již byly Ústavním soudem v jiných věcech posuzovány.
Což je zde významné potud, že obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky byly Ústavním soudem dříve odmítány jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 895/11, IV. ÚS 2684/11, IV. ÚS 2833/11, III. ÚS 3010/11); zvláště jest odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 2798/11, kterým byla odmítnuta téměř identická ústavní stížnost stěžovatelky (jež brojila mj. právě proti rozsudku vrchního soudu sp. zn. 8 Cmo 389/2008) a na jehož odůvodnění je možno na tomto místě plně odkázat.
Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo; výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není dvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu