ECLI:CZ:US:2012:3.US.1635.11.1
sp. zn. III. ÚS 1635/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 8, proti exekučnímu příkazu č. j. 125 EX 735/10-45 ze dne 30. března 2011 a o návrhu na zrušení ustanovení §47 odst. 3 a §55c odst. 3 písm. b) exekučního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonných ustanovení se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení práva vlastnického, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, v záhlaví označený exekuční příkaz. S ústavní stížností spojil i návrh na zrušení ustanovení §47 odst. 3 a §55c odst. 3 písm. b) exekučního řádu.
Jak patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 EXE 4945/2010, bylo stěžovateli předběžným opatřením soudu uloženo zdržet se tam popsaných jednání vůči společnosti ENVI, s. r. o., jejímž byl společníkem. Toto předběžné opatření bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě jmenované společnosti na vyloučení stěžovatele ze společnosti. Usnesením jmenovaného soudu č. j. 10 EXE 4945/2010-15 ze dne 30. 11. 2010, které nabylo právní moci dne 27. 1. 2011, byla proti povinnému stěžovateli nařízena exekuce pro vymožení nepeněžitých povinností uvedených ve výroku I. usnesení a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Marek Frank. Proti usnesení soudu o nařízení exekuce podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že uloženou povinnost plní, jeho odvolání však bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 460/2011 odmítnuto s odůvodněním, že otázka, zda je uložená povinnost plněna či nikoliv, není otázkou rozhodnou pro nařízení exekuce a nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí, kterým se exekuce nařizuje. Stěžovatel toto usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto, stejně tak nebylo soudem pravomocně rozhodnuto o jeho návrhu na zastavení exekuce.
Soudem pověřený exekutor na základě výše označeného soudního rozhodnutí po vydání příkazu k úhradě nákladů oprávněného a nákladů exekuce celkem ve výši 15 120,- Kč dne 30. 3. 2011 vydal ústavní stížností napadený exekuční příkaz k vymožení stanovených nákladů, a to postižením obchodního podílu povinného stěžovatele ve společnosti ENVI.
Proti tomuto exekučnímu příkazu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel s důrazem na důsledky exekuce vedené na obchodní podíl (§148 odst. 2 obchodního zákoníku) tvrdí porušení svého vlastnického práva v důsledku exekutorem zvoleného, zjevně nevhodného, nepřiměřeného způsobu provedení exekuce. Podle zjištění exekutorem vyžádané lustrace stěžovatelova majetku totiž vypořádací výše stěžovatelova obchodního podílu ve společnosti ENVI činí 11 109 000,- Kč, kromě toho dále stěžovatel vlastní několik nemovitostí a má dostupnou finanční hotovost na bankovním účtu, jež k datu vydání exekučního příkazu činila 399 890,- Kč, kteroužto skutečnost banka exekutorovi týden před vydáním příkazu potvrdila. Tento se přesto rozhodl provést exekuci právě postižením obchodního podílu. Stěžovatel přitom zároveň poukazuje na to, že postižením obchodního podílu byl připraven nejen o jeho aktuální finanční hodnotu, vyjádřenou vypořádacím podílem, ale mimo jiné i o procesní práva v jím vedených soudních sporech, která jsou s obchodním podílem svázána, v nichž účinkem exekučního příkazu ztratil aktivní legitimaci a tyto spory budou tak rozhodnuty v jeho neprospěch, přičemž nové návrhy již pro uplynutí prekluzivních či promlčecích lhůt po obnovení jeho účasti ve společnosti nebude moci podat, stejně nemůže napadnout např. rozhodnutí valné hromady z 27. 4. 2011, jímž byla změněna společenská smlouva, neboť aktuálně není společníkem této společnosti. Dovozuje pak dále s ohledem na uvedené, jakož i na to, že exekutor nikdy nevymáhal povinnost, kvůli které byla exekuce nařízena, že se nabízí domněnka, že exekuce je vedena účelově a jejím pravým cílem je, aby se jednatelé zbavili společníka, který s nimi vede spory. Z uvedených důvodů v ústavní stížnosti dále rozvedených navrhl proto zrušení napadeného exekučního příkazu. Zároveň navrhl, aby senát posuzující jeho ústavní stížnost postupem podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. předložil věc plénu a to pak rozhodlo tak, že se shora označená zákonná ustanovení exekučního řádu zrušují. Zrušení těchto ustanovení navrhl v podstatě s odůvodněním, že jejich účinkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 Listiny, když byl zbaven možnosti být slyšen v řízení, ve kterém byl zbaven svého vlastnictví.
Senát Ústavního soudu stížnost posuzující především uvádí, že postup podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nevolil v podstatě s ohledem na to, že plénum Ústavního soudu již soulad prvého z uvedených ustanovení s ústavním pořádkem, zejména z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny, hodnotilo ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 51/05, v němž konstatovalo z důvodů tam rozvedených, na něž možno zde odkázat, že neexistence opravného prostředku proti exekučnímu příkazu není v rozporu s ústavním pořádkem.
Stěžovatel v důvodech své ústavní stížnosti upozornil na to, že v souvislosti s daným exekučním řízení se již jednou na Ústavní soud obrátil, a to svou stížností ze dne 13. 4. 2001, v níž však vlivem chyby v psaní nenapadl exekuční příkaz shora označený, nýbrž jemu předcházející příkaz k úhradě nákladů exekuce. Stížnost byla Ústavním soudem usnesením sp. zn. III. ÚS 1099/11 odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatel, který proti samému vyčíslení nákladů exekuce v příkazu neměl důvodu brojit, námitky proti němu proto nepodal. Ústavní soud však v uvedeném řízení, jak je též z obsahu jeho rozhodnutí patrno, posuzoval i možnost, zda stěžovatel podle obsahu své stížnosti neměl v úmyslu již tehdy napadnout exekuční příkaz, který je předmětem nyní posuzované stížnosti. I v poměru k němu však tehdy senát posuzující věc stěžovatele vyjádřil názor, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to v podstatě s odůvodněním, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, jimiž měl na mysli návrh na zastavení exekuce, její odklad, kterými by podle tehdy vyjádřeného názoru soudu aktuálně zamezil nařízené exekuci
K uvedenému je třeba uvést, že z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti a také z obsahu připojeného spisu je patrno, že stěžovatel podal návrh na zastavení předmětné exekuce a, jak Ústavní soud zjistil z předloženého přehledu úkonů pro exekuční spis Ex 735/10, podal i návrh na odklad exekuce. Opravných prostředků, jež mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje, tedy využil, zatím však o nich pravomocně rozhodnuto nebylo. I v takových případech zpravidla považuje Ústavní soud stížnost za předčasně podanou a tudíž nepřípustnou. V posuzovaném případě však dospěl k názoru, že ústavní stížnost tvrdící nepřiměřenost a nevhodnost exekutorem zvoleného způsobu exekuce přesahuje jeho vlastní zájmy a že je třeba aplikovat ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., a proto tuto ústavní stížnost pro nepřípustnost neodmítl. Učinil tak v podstatě z důvodů, které uvedl ve zmiňovaném plenárním rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 51/05, a to v pasáži týkající se současného právního a faktického stavu provádění exekucí v České republice, který, jak uvedeno "nevytváří dostatečné garance ochrany základních práv fyzických a právnických osob před necitlivým postupem soudního exekutora".
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 EXE 4945/2010 dále plyne, že soud I. stupně svým usnesením ze dne 24. 6. 2011 návrhu stěžovatele na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyhověl a exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 10 EXE 4945/2010 ze dne 30. 11. 2010 zastavil. Toto rozhodnutí soudu I. stupně bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 263/2012 ze dne 1. 2. 2012 zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení s ohledem na to, že o zastavení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. K nařízení jednání a k rozhodnutí soudu o návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce pak již nedošlo. Dne 27. 3. 2012 podal totiž sám oprávněný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že vykonávané předběžné opatření zaniklo právní mocí usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 746/2010-433 ze dne 26. 5. 2011, jímž bylo (pro zpětvzetí žaloby) zastaveno řízení o vyloučení stěžovatele ze jmenované společnosti. Tomuto návrhu oprávněného exekuční soud usnesením ze dne 9. 5. 2012 vyhověl, nařízenou exekuci zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na tuto skutečnost tak ústavní stížnost ztratila své opodstatnění, neboť ve smyslu ustanovení §47 odst. 5 exekučního řádu zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů, a proto byla Ústavním soudem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §47 odst. 3 a ustanovení §55c odst. 3 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že řízení o návrhu na zrušení právního předpisu je řízením akcesorickým, které "sleduje osud ústavní stížnosti", a proto návrh odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
V dané věci však Ústavní soud s ohledem na okolnosti považuje dále za nezbytné uvést následující. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že tvrzení stěžovatele uváděná jím v ústavní stížnosti, týkající se exekučního titulu a finanční hotovosti na bankovním účtu ve výši 399 890,- Kč exekutorem zjišťované před vydáním exekučního příkazu, odpovídají skutečnosti. Za stavu, kdy napadeným exekučním příkazem došlo k postižení obchodního podílu stěžovatele v hodnotě několika milionů pro vymožení nákladů ve výši 15 120,- Kč, navíc v exekučním řízení vedeném pro vymožení povinnosti stěžovatele - zdržení se určitého jednání, uložené mu nikoliv meritorním rozhodnutím, nýbrž "pouze" předběžným opatřením, jde o postup exekutora i s přihlédnutím k důsledkům právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku v ustanovení §148 odst. 2, 4 zcela nepřiměřený a naprosto nerespektující nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/04.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu