ECLI:CZ:US:2012:3.US.1647.12.1
sp. zn. III. ÚS 1647/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s. r. o., sídlem Praha 4, Daimlerova 2296/2, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 20 Co 352/2011, 20 Co 25/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její exekuční věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutor Mgr. Jan Pekárek usnesením ze dne 21. 2.2011 dle ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil exekuci na majetek povinné I. K., neboť Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2010 zrušil rozhodčí nález JUDr. Evy Pulzové ze dne 9. 3. 2009, jenž v dané věci představoval exekuční titul. Soudní exekutor současně povinné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč a doplňujícím usnesením ze dne 22. 9. 2011 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2011) jí uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady exekučního řízení ve výši 30 528 Kč. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudního exekutora změnil tak, že naopak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 800 Kč a jí uložil povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení v prvním stupni ve výši 4 600 Kč a v odvolacím řízení ve výši 1 600 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že v důsledku usnesení krajského soudu jí místo soudním exekutorem přiznané náhrady nákladů ve výši 30 528 Kč byla uložena povinnost uhradit náklady exekučního řízení soudnímu exekutorovi i povinné v celkové výši 14 000 Kč, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňuje, že to nebyla ona, kdo zastavení exekučního řízení ve smyslu ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, zavinil; její procesní zavinění spatřuje krajský soud pouze v tom, že jakožto oprávněná podala návrh na nařízení exekuce "před uplynutím tříměsíční lhůty k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu", přestože povinná uplatnila v rozhodčím řízení "relevantní důvody, pro které se domáhala zrušení rozhodčího nálezu", a s tím se podle jejího názoru nelze ztotožnit. Návrh na nařízení exekuce podala až téměř měsíc od právní moci rozhodčího nálezu (a zároveň více než dva měsíce před tím, než byla povinnou podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu), přičemž k zahájení exekučního řízení by tak pravděpodobně došlo i za předpokladu splnění zcela neadekvátního požadavku soudu na uplynutí tříměsíční lhůty, jelikož by se o zahájení soudního řízení o zrušení rozhodčího nálezu v příslušné lhůtě nedozvěděla; povinná ji neinformovala o svém záměru podat předmětnou žalobu, a ani nepožádala exekuční soud o pozastavení výkonu rozhodčího nálezu, čímž by bylo možné předejít zbytečně vynaloženým nákladům na provedení exekuce.
Procesní zavinění na zahájení exekuce je proto třeba podle stěžovatelky přičítat povinné, neboť nelze po oprávněném spravedlivě požadovat, aby po marném uplynutí pariční lhůty z důvodu náležité opatrnosti posečkal s nuceným výkonem rozhodnutí až do doby, než uplynou lhůty pro podání všech opravných prostředků, které by eventuálně mohly právní moc a vykonatelnost exekučního titulu ještě zvrátit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti též polemizuje se závěrem krajského soudu, dle kterého si měla důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uplatněné povinnou již v rozhodčím řízení vyhodnotit jako relevantní, a proto počítat s možností, že rozhodčí nález bude zrušen. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10 připomíná, že posuzovat relevanci jakýchkoliv námitek protistrany sporu může s konečnou platností pouze soud, a jeho rozhodnutí ve věci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemohla nikterak předvídat ani ovlivnit.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. obsahově obdobného ustanovení čl. 6 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť k dotčení dalších dovolávaných práv (čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny) by mohlo z povahy věci dojít toliko tehdy, pokud by se krajský soud (procesními postupy a dosaženým výsledkem) zpronevěřil zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného právě citovaným článkem Listiny (resp. ustanovením čl. 6 Úmluvy).
V této souvislosti je namístě zdůraznit, že z námitek vznesených stěžovatelkou v ústavní stížnosti se nikterak nepodává, že by se jí snad nemělo dostat adekvátního postavení účastníka řízení (oprávněné), rovného ve vztahu k dalším subjektům řízení. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. ustanovení čl. 6 Úmluvy) v rovině ústavněprávního přezkumu přitom v zásadě nic dalšího nevyplývá; v žádném případě z něj neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky však interpretační závěry krajského soudu, jež byly v příslušných pasážích odůvodnění napadeného usnesení uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze, neboť toto odůvodnění je v kontextu projednávané věci racionální a srozumitelné, a lze je - v obecné rovině - zastávat.
Krajský soud podstatnou část odůvodnění napadeného usnesení věnoval porovnání procesní situace nastalé v projednávané věci a situace reflektované ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 594/10, a jím předestřené důvody, jež mají posuzovanou věc od věci nálezové odlišovat, jsou zjevně adekvátní a dostatečné. Zrušení rozhodčího nálezu - právě z důvodů vyložených krajským soudem v napadeném usnesení - je možno považovat za přinejmenším stejně očekávatelný zásah do právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, jakým je kasační zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, posuzovaný v rovněž krajským soudem odkazovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2497/11.
Je tím namístě konstatovat, že soudem zvolená interpretace ustanovení §89 exekučního řádu není prima facie výkladem svévolným ani výkladem ústavně nekonformním; takové důvody, jež by odůvodňovaly (ospravedlňovaly) kasační zásah Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.
Pro úplnost se sluší dodat, že daná věc je svojí povahou sporem nákladovým, ke kterým se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, s tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Intenzita případného zásahu je přitom v dané věci snížena i tím, o jaký ("bagatelní") "majetek" (v jeho peněžním vyjádření) jde.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu