ECLI:CZ:US:2012:3.US.1809.12.1
sp. zn. III. ÚS 1809/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele KONSTRUKTIS a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 616/34, zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 1 Afs 57/2011-95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011 č. j. 6 Ca 453/2008-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 26 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutími Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 24. 10. 2008 čj. 16452/08-1300-106629, čj. 16215/08-1300-106629, čj. 16453/08-1300-106629, čj. 16455/08-1300-106629 a čj. 16457/08-1300-106629, bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 - dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2003 a změněna rozhodnutí tohoto úřadu - dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2003, srpen 2003, září 2003 a prosinec 2003 (pozn. ve vztahu ke zdaňovacímu období říjen 2003 a listopad 2003 odvolací orgán odvolání vyhověl a dodatečné platební výměry zrušil). Ve shodě se správcem daně prvního stupně přitom odvolací orgán (dále jen žalovaný) dospěl k závěru, že stěžovatel v rámci daňové kontroly za tato zdaňovací období neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty uplatněného na základě faktur vystavených společností RENOMÉ EXPORT s. r. o. za dodávky stavebního materiálu.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze než dospět k závěru, že nárok na odpočet daně na základě předložených faktur společností RENOMÉ EXPORT s. r. o. nelze uznat za oprávněný, jestliže stěžovatelka (s ohledem na ostatní v řízení zjištěné skutečnosti) neprokázala svá tvrzení o faktickém přijetí předmětných zdanitelných plnění od této společnosti konkrétními jednotlivými dodacími listy, jimiž by doložila skutečné množství a druh dodaného materiálu, resp. den (dny) dodání; za daňový doklad přitom podle soudu nelze považovat faktury, u nichž nebyla prokázána správnost jejich náležitostí. S podrobným zdůvodněním též soud odmítl námitku uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně a vydání napadených rozhodnutí.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V rozsáhlém odůvodnění jako neopodstatněnou předně odmítl (i s odkazem na jeho konstantní judikaturu) námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu s tím, že se soud naopak "přezkoumatelným" způsobem vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami a závěry, k nimž v řízení dospěl, jsou zcela "zjevné, dostatečně jasné a odůvodněné"; důvodnými dále neshledal - rovněž z podrobně rozvedených důvodů - ani námitky týkající se prekluze práva k vyměření daně za zdaňovací období červen - srpen 2003 (uplatněné ve spojení s námitkou formálnosti úkonu zahájení daňové kontroly) a otázky zastoupení stěžovatele v průběhu daňové kontroly.
Ve vztahu ke stěžejní námitce ohledně důkazního břemene ve vztahu k nároku na odpočet daně uplatněnému na základě předložených dokladů - faktur od společnosti RENOMÉ EXPORT s. r. o. za dodávky stavebního materiálu stěžovateli - soud vyložil základní principy dokazování v daňovém řízení, přičemž zdůraznil, že toliko předložení formálně bezvadných účetních dokladů o přijatém zdanitelném plnění ještě neznamená, že daňový subjekt (stěžovatel) "splnil své důkazní břemeno", a to zejména za situace, kdy tyto důkazní prostředky správce daně relevantně zpochybnil ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. V posuzované věci (ve shodě s žalovaným i městským soudem) dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal, že "deklarované zboží na vystavených fakturách přijal právě od společnosti RENOMÉ".
K výtce z nesprávného postupu při provádění dokazování a nesprávného hodnocení důkazů Nejvyšší správní soud uvedl, že ve věci bylo za účasti stěžovatele provedeno rozsáhlé dokazování, v jehož průběhu mohl plně uplatnit svá procesní práva k navrhování a předkládání důkazů, a okolnost, že v řízení nepředložil "potencionální relevantní důkaz" (stavební deníky) nelze přičítat k tíži žalované. Způsob, jakým správní orgány vyhodnotily jeho výsledky je zákonný, má podle soudu oporu v daňovém spisu, je výsledkem logického uvažování a tvoří dostatečnou oporu objektivně zjištěnému skutkovému stavu; opodstatněným neshledal ani tvrzení, že žalovaný rozhodl ve stejných skutkových případech na základě stejných důkazů odlišně, neboť šlo o různé druhy plnění poskytovanými různými dodavateli stěžovatele. S podrobným zdůvodněním ohledně zjištěného způsobu přebírání jednotlivých dodávek stavebního materiálu na stavbách odmítl i námitku, že se žalovaný nezabýval předloženým znaleckým posudkem z oboru stavebnictví; žalovaný se jím podle soudu zabýval, avšak ani z tohoto posudku (zpracovaného toliko z podkladů poskytnutých stěžovatelem) faktické přijetí materiálu od společnosti RENOMÉ EXPORT s. r. o. v množství, druhu a ke dni, který je uveden na vystavených fakturách, nevyplývalo.
Nejvyšší správní soud neakceptoval ani stěžovatelovu výhradu, že jsou mu připisována k tíži zjištěná pochybení jiné osoby; oproti tomu zdůraznil, že předmětem dokazování byly pouze skutečnosti stěžovatelem tvrzené, že "deklarované zboží na vystavených fakturách" přijal právě od společnosti RENOMÉ EXPORT s. r. o., a ve vztahu k tomu důkazní břemeno neunesl. Argumentace, že jde o "neoprávněné přenesení tíživých důsledků podvodného jednání" jiného subjektu tudíž podle soudu není na místě.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká především správním orgánům, že dostatečně nezjistily skutkový stav. Tvrdí přitom, že právě předložený znalecký posudek Ústavu pro racionalizaci ve stavebnictví potvrdil, že dodávaný stavební materiál byl dodán v potřebném množství dle projektové dokumentace a zpracováván podle záznamu ve stavebních denících. Stěžovatel spolupracoval na stavbách se dvěma subdodavateli (ARTDECO Building s. r. o. a RAVIOR s. r. o.), kteří zpracovávali stavební materiál dodávaný právě společností RENOMÉ EXPORT s. r. o. Správní orgány však neprovedly žádný důkaz, který by tento "skutkový děj" zpochybnil. Z rozhodnutí žalovaného pak není zřejmé, z jakého důvodu došlo v některých případech ke snížení vyměřené daně, a v jiném případě bylo odvolání zamítnuto; ve dvou případech pak byly dodatečné platební výměry zcela zrušeny, přestože - jak tomu bylo i ve vztahu k ostatním zdaňovacím obdobím - i zde zpracovávali jeho subdodavatelé stavební materiál dodaný společností RENOMÉ EXPORT s. r. o. Tvrdí proto, že "je zřejmé, že se do sféry Finančního ředitelství dostaly informace o skutečnostech, které mohou mít význam pro výsledek řízení ..., které však zůstaly stěžovateli neznámé". Hodnocení důkazů pak podle něj trpí vadou spočívající v tom, že "daňové orgány vyžadují po svědcích, aby své svědectví potvrdili nějakými dalšími důkazy". Podle stěžovatele též nebylo dodrženo ani hledisko přesvědčivosti a přezkoumatelnosti zprávy o daňové kontrole, na jejímž základě byly dodatečné platební výměry vydány; navíc z této zprávy vyplývá, že "dodavatelé stěžovatele společnosti RAVIOR a RENOME jsou nekontaktní a není možné prokázat uskutečnění zdanitelných plnění". Správnímu (zde městskému) soudu pak v obecné poloze vytýká, že jeho důvody pro zamítnutí návrhu na doplnění dokazování byly zcela nedostatečné; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak to, že "nerespektuje judikát ... č. 1854 (pozn. správně 1855), jak je uveden ve sbírce NSS z roku 2009, když posuzuje zákonnost postupů veřejné moci ... odtažitě bez zohlednění dopadu souvisejících ustanovení Ústavy LPS".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je významné potud, že takto vymezené podmínky ústavněprávního přezkumu stěžovateli nesvědčí.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry zejména správních orgánů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Žalovaný i oba správní soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami směřujícími proti postupu finančních orgánů zejména v procesu dokazování v daňovém řízení v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, přičemž jejich odůvodnění nelze ničeho vytknout. Stěžovateli pak k jeho námitce Nejvyšší správní soud (též) dostatečným způsobem objasnil, z jakého důvodu neshledal rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným, a i s tímto jeho názorem není důvodu se neztotožnit.
Stěžovateli se pak připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba.
Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Takové nedostatky Ústavní soud neshledal.
Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, jakož i těch, které si v řízení opatřily v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde §2 odst. 3 daňového řádu, §77 s. ř. s., §132 o. s. ř.), tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru, že stěžovatel věrohodně neprokázal svá tvrzení o faktickém přijetí zdanitelných plnění (dodávek materiálu) právě od společnosti RENOMÉ EXPORT s. r. o., není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit.
Správním orgánům, resp. soudům, nelze ani relevantně vytknout, že své závěry ohledně nedostatku prokázání uskutečnění zdanitelného plnění od společnosti RENOMÉ EXPORT s. r. o., dostatečně neodůvodnily; naopak, napadená rozhodnutí soudů, zejména Nejvyššího správního soudu jsou založena na pečlivém a více než podrobném rozboru zjištěného skutkového stavu a právní závěry, k nimž tyto orgány dospěly, jsou racionálně (adekvátně) a současně přesvědčivě odůvodněné. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ani o jeho "zásadní vadě", již stěžovatel bez bližší argumentace pouze obecně dovozuje z "nerespektování judikátu ... č. 1854", uvažovat nelze.
Z napadených rozhodnutí jsou též zřejmé důvody, pro které bylo v případě zdaňovacích období listopad a prosinec 2003 v odvolacím řízení stěžovateli plně vyhověno (nejsou předmětem tohoto řízení), či vyhověno částečně (daňová povinnost byla snížena), přičemž je zjevné, že ve zdaňovacích obdobích, jež se předmětem tohoto řízení staly, bylo důvodem pro dodatečné vyměření daně neprokázání přijetí zdanitelných plnění (dodávek materiálu) toliko od společnosti RENOMÉ EXPORT s. r. o., nikoliv plnění od jiných společností, resp. subdodavatelů stěžovatele, kteří se podíleli na dodávce stavebních prací.
Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu