ECLI:CZ:US:2012:3.US.1859.12.1
sp. zn. III. ÚS 1859/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Šaldova 34/466, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2012 č. j. 7 To 210/2012-462, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 7 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 9. 2011 č. j. 26 Nt 135/2011-6, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu. Ke stěžovatelově stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 10. 2011 č. j. 5 To 513/2011-21, toto usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 26. 3. 2012 č. j. 2 T 207/2011-453, rozhodl tak, že podle §73 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu se propouští stěžovatel z vazby, přijímá se jeho slib za současného dohledu probačního úředníka, a stěžovateli uložil podle §73 odst. 4 tr. řádu omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Stěžovatel byl vyzván, aby odevzdal cestovní doklad a uložil mu, aby po dobu, kdy vazba bude nahrazena dohledem probačního úředníka, se zdržoval v místě bydliště v M., informoval probačního úředníka o svém pobytu a zdroji obživy, a umožnil probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje. Místo pobytu, rozhodl okresní soud, může stěžovatel opustit pouze se souhlasem probačního úředníka a je povinen dostavovat se k probačnímu úředníkovi nejméně jednou týdně.
Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se napadené usnesení zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle §71a tr. řádu se žádost obžalovaného (stěžovatele) o propuštění z vazby zamítá, neboť vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvá. Dále konstatoval, že podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib obžalovaného (stěžovatele) nepřijímá a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se vazba obžalovaného (stěžovatele) nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že:
1. Okresní soud v Mostě se poté, co vydal usnesení ze dne 26. 3. 2012 č. j. 2 T 207/2011-453, v řízení dopustil průtahů tím, že spis s instanční stížností státního zástupce Krajskému soudu v Ústí nad Labem odeslal opožděně, až na základě podání obhájce (tj. stížnosti na průtahy v řízení a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu).
2. Předmětná stížnost mu nebyla doručena, čímž byl zbaven možnosti zjistit, "jak státní zástupce odůvodnil svoji stížnost", "jakou argumentaci zvolil" a "na základě jakých podkladů".
3. Podle aplikace InfoSoud Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o této stížnosti "dne 3. 5. 2012 v 00:40 hod.", zatímco podle telefonického sdělení měl tento soud rozhodovat "až v odpoledních hodinách".
4. Z věcného hlediska neobstojí konstatování Krajského soudu v Ústí nad Labem, že je "recidivistou ve vztahu k majetkové trestné činnosti", neboť v minulosti byl odsouzen "pouze pro jeden trestný čin" a v souvislosti s nyní probíhajícím trestním stíháním je nutno respektovat zásadu presumpce neviny.
5. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem koliduje s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 a sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007, neboť v průběhu trestního řízení nebyla učiněna nová zjištění, která by konkretizovala původní indicie odůvodňující vazební stíhání.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem nezohlednil jeho písemný slib "přihlásit se na příslušný úřad práce poté, co bude propuštěn z vazby na svobodu", a dokonce z jeho obsahu dovodil, že postrádá "legální zdrojů příjmu", v důsledku čehož je dána důvodná obava, že po propuštění by se opět dopouštěl trestné činnosti. V možnosti prokázat svůj úmysl vést řádný život je omezen tím, že se nachází ve vazbě, a pochybnosti krajského soudu představují pouhé spekulace, opomíjející obsah spisu. Krajský soud se podle jeho názoru neobeznámil s obsahem spisu, "pracuje s důkazy zcela jednostranně a jednostranně je i hodnotí", čímž opět nerespektuje zásadu presumpce neviny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutím, jímž byl ponechán ve vazbě, Krajský soud v Ústí nad Labem ignoroval ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu.
Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Podle §67 písm. c) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodující soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. c) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však krajský soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již prověřil, přičemž stěžovatelovu ústavní stížnosti odmítl coby návrh zjevně neopodstatněný usnesením sp. zn. II. ÚS 70/12 ze dne 19. 1. 2012; ústavněprávní konformitu usnesení státní zástupkyně zamítající jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud deklaroval usnesením sp. zn. IV. ÚS 1530/11 ze dne 10. 4. 2012. Na tato rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat i v nyní projednávané věci (sp. zn. III. ÚS 1859/12).
K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Ad 1. K výhradě stěžovatele stran tvrzených procesních průtahů se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy (viz výtka z opožděného odeslání spisu) již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu.
Ad 2. Co do námitky nezprostředkované instanční stížnosti je nepřehlédnutelné, že stěžovatel netvrdí současně, že obsahovalo nové (jemu doposud neznámé) skutkové nebo právní argumenty (k tomu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva srov. rozsudek ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91, odst. 24; rozsudek ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, odst. 40; rozsudek ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 61811/00, odst. 65 a rozsudek ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, odst. 32). Stěžovatelův obhájce o podání stížnosti včas věděl, jak se podává z jeho námitky pod bodem 1., a její obsah mu byl zjistitelný ze spisu. V kontextu ústavněprávního přezkumu není též bez významu, že stěžovatel nenaznačil, jakou oponenturu by v případě realizovaného předání stížnosti (kromě té, kterou již v řízení vznesl) by poté mohl uplatnit. Jinými slovy, stěžovatel netvrdí (nedokládá), že vytýkaný procesní postup měl potenciál průmětu do jeho výsledku, resp. do napadeného usnesení.
Ad 3. Jak se podává již ze stěžovatelem připojeného výpisu z aplikace InfoSoud (resp. zřetelného upozornění na předmětných webových stránkách), "zobrazovaná data mají pouze informativní charakter". Není důvod k pochybnostem, že sporné určení času v této aplikaci byla jen administrativní chybou.
Ad 4. Argumentace krajského soudu trestněprávní "anamnézou" stěžovatele není - ani při jeho terminologicky nesprávném označení za "recidivistu" - nehájitelná (natožpak z hledisek ústavněprávních), pakliže se odvíjí též z připomenutí dalších trestních věcí, vycházejících z obžaloby z roku 2008 a obvinění z roku 2011 pro trestný čin podvodu [§250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku]. Při posuzování existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu nelze ve sledovaných souvislostech upírat přesvědčivost ani úvahám krajského soudu ohledně absence legálního zdroje příjmů stěžovatele.
Ad 5. a 6. Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je podstatné, že krajský soud podal v odůvodnění svého usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele, přičemž v podrobnostech je namístě odkázat především na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/12 ze dne 19. 1. 2012, zejména co do jeho odst. 8 až 10. Stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného ("jednostranného") hodnocení důkazů jsou procesně předčasné, a pokud je krajský soud rozhodující o vazbě odmítl, nezatížil tím své usnesení ústavněprávním deficitem.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu