ECLI:CZ:US:2012:3.US.1995.12.1
sp. zn. III. ÚS 1995/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatelky Mgr. J. L., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012 č. j. 30 Cdo 1737/2010-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010 č. j. 55 Co 486/2009-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května 2009 č. j. 17 C 38/2008-40, a o návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jimiž bylo ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99. Předmětnými rozhodnutími se stěžovatelka cítí být dotčena v ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka ve svém podání podrobně rozvedla námitky, které předtím již vtělila do dovolání. Obecným soudům krom jiného především vytkla, že nesprávně posoudily její nárok v části týkající se náhrady nákladů vzniklé v kmenovém řízení, pokud jej zamítly s tím, že rozhodnutí o nich brání přiznání tohoto nároku tím, že nebylo pro nezákonnost zrušeno. Vyjádřila přesvědčení, z něhož vyplývá, že v návaznosti na konstatovanou nepřiměřenou délku řízení by mělo být o tomto nároku rozhodnuto, aniž by ke zrušení (původního) výroku o nákladech řízení muselo dojít [§5 písm. b) oproti §8 odst. 1 cit. zákona]. Své výhrady směřovala stěžovatelka i do výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, přičemž je podpírala důrazem na význam, který pro ni daný spor měl, jenž dle jejího názoru obecné soudy dostatečně nevyhodnotily.
Stěžovatelka namítala rovněž protiústavnost ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Toto své přesvědčení odůvodnila tím, že jí nesprávným úředním postupem státu vznikla škoda, kterou vymáhala v souladu se zákonem u Ministerstva spravedlnosti, a to zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem. Takto účelně vynaložila náklady, které považuje za součást (protiprávním) jednáním státu jí vzniklé škody, a proto se jí jeví jako legitimní, že požaduje jejich uhrazení. Právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány a orgány veřejné správy je jí přitom ústavně zaručeno, a pokud se rozhodla, že ho bude realizovat, neměl by ji stát za to sankcionovat. Obecné soudy v reakci na tyto její námitky poukázaly na dikci ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.; stěžovatelka jej považuje za protiústavní, stojící v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto se domáhá jeho zrušení.
S ohledem na uvedené stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v příslušných částech, v nichž jejím návrhům nevyhověly, nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za účelem posouzení opodstatněnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti si Ústavní soudu vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 38/2008. Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, neshledal.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].
V tomto ohledu nutno v relaci k námitkám stěžovatelky říci, že interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); Nejvyšší soud na námitky stěžovatelky náležitě reagoval a v této souvislosti na relevantní judikaturu i příkladmo odkázal.
Za konkrétních skutkových okolností, z nichž došlo k vyvození nesprávného úředního postupu zakládajícího nepřiměřenou délku řízení, neměly obecné soudy prostor pro úvahu o přiznání (další) náhrady nákladů původního řízení, když rozhodnutí o nákladech tohoto řízení nebylo pravomocně zrušeno. Obecné soudy zde adekvátně aplikovaly ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž jde o odlišný právní náhled, než jaký prezentovala stěžovatelka, nikoliv (oproti konstatování v ústavní stížnosti) o svévolnou změnu skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou.
Pokud se týče samotné výše přiznané náhrady, úvahy jí se týkající obecné soudy v souladu se zákonnými hledisky (§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) dostatečně a přezkoumatelně odůvodnily. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09 Ústavní soud uvedl, "že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř. Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 21 Co 23/2009 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. února 2008 sp. zn. 68 Co 48/2008, ze dne 30. 7. 2008, č. j. 13 Co 346/2008-71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. není) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši)." (srov. i odst. 11 nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08). To se přirozeně týká i stanovování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami §31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. v tom kterém individuálním případě.
Jak Ústavní soud uvedl kupř. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1472/10, mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).
To se v souzené věci stěžovatelky v nezbytném rozsahu i stalo. Přehodnocovat volnou úvahu soudu učiněnou ve smyslu §136 o. s. ř. potud, zda soudy přiznaná náhrada za nemajetkovou újmu má či nemá být vyšší, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Nahlíženo principem proporcionality, o extrémní disproporcionalitu při vymezení její konkrétní výše ze strany obecných soudů se potom v daném případě nejedná.
Směřuje-li akcesorický návrh stěžovatelky, podaný v intencích §74 zákona č. 182/1993 Sb., ke zrušení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno jej nejprve posoudit z pohledu jeho možného věcného projednání. Výchozí bod této úvahy je dán tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky týkající se tohoto uplatněného nároku jako ex lege nepřípustné ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z toho se ovšem podává, že pro aplikaci výjimky uvedené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z pohledu založení počátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání nedošlo (v této části) v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z uvedeného plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené [§72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ustálená judikatura Ústavního soudu setrvává na stanovisku, dle něhož v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z formálních důvodů [§43 odst. 1 písm. a) - e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], návrh na zrušení zákonných ustanovení sdílí procesně její osud (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95); tento závěr tudíž dopadá i na návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud stížnost a s ní spojený návrh na zrušení označeného zákonného ustanovení odmítl [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu