ECLI:CZ:US:2012:3.US.2422.12.1
sp. zn. III. ÚS 2422/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, směřující proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 4. 2012 č. j. 15C 231/2011-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v řízení o náhradu škody, jehož byl účastníkem.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v České Lípě uložil žalovaným L. K. (stěžovateli) a K. K. povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci Českému zahrádkářskému svazu, ZO Osada Bořetín, 6 714 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok I) a na náhradě nákladů řízení 11 800 Kč (výrok II). Soud na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalovaných za škodu, již způsobili při neopatrném provádění stavebních úprav na pozemku 68/5 v těsné blízkosti vyznačeného vodovodního potrubí poškozením hlavního přívodního elektrického kabelu k čerpadlu vodní nádrže pro zahrádkářskou oblast Bořetín; výše škody byla podle soudu žalobcem prokázána položkovým rozpočtem nákladů na odstranění vzniklé poruchy. Nákladový výrok soud odůvodnil tím, že žalobce byl ve sporu plně úspěšný, a tudíž mu přísluší náhrada nákladů v prokázané výši.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na "extrémním posouzení celé kauzy" a "nemá oporu v dokazování". Soud podle jeho názoru neměl žádné důkazy o tom, že právě on poškodil elektrickou kabeláž, a způsobil tím škodu vyčíslenou žalobcem; elektrický kabel navíc nebyl zapsán jako věcné břemeno v katastru nemovitostí a tudíž za tohoto stavu nemohl - i kdyby kabel poškodil - předvídat, že se na pozemku mimo vodovodního potrubí nachází cokoli jiného. Též tvrdí, že soud v důsledku libovůle "přisoudil větší rovnost straně žalující", jestliže jí přisvědčil, aniž by tomu svědčily v řízení provedené důkazy. Podle stěžovatele nadto v důsledku "extrémního vybočení z pravidel hmotného práva" při rozhodování ve věci samé došlo i k extrémnímu rozporu a projevu svévole při rozhodování o nákladech řízení, jestliže soud "svojí libovůlí nechal vygradovat nespravedlnost i ohledně nákladů celého řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je nutno zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující; zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly, jestliže se nikterak nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv, a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky jím tvrzené svévole.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Totéž platí i ohledně stěžovatelem kritizovaného nákladového výroku; pakliže je soud odůvodnil odkazem na obecný princip úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), což se jeví být přiléhavé, nelze ani v této části zásah do ústavně zaručených práv v rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny dovodit.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost usnesením (bez jednání) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu