ECLI:CZ:US:2012:3.US.2549.12.1
sp. zn. III. ÚS 2549/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. prosince 2010 č. j. 15 C 321/2009-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2011 č. j. 70 Co 119/2011-124 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012 č. j. 30 Cdo 3055/2011-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal nejprve u vedlejšího účastníka, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, a posléze u obecných soudů náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém trestním stíhání dle §13 odst. 1 a dle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno dne 8. 10. 2001, kdy mu bylo sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 zrušil odsuzující rozsudek nalézacího soudu a stěžovatele zprostil obžaloby.
Stěžovatel uplatnil u vedlejšího účastníka nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 29. 10. 2007. Ten ve svém stanovisku ze dne 6. 8. 2009 shledal úřední postup nesprávným z důvodu nepřiměřené délky řízení, nicméně za přiměřené zadostiučinění považoval konstatování porušení práva.
V mezidobí poškozená v trestním řízení podala dne 8. 1. 2009 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona byla po původním odložení věci přípisem ze dne 20. 2. 2009 podána až dne 29. 12. 2009, načež Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 112/2009 rozhodl, že došlo k porušení zákona, avšak ve prospěch stěžovatele (v trestním řízení v postavení obžalovaného).
Dne 13. 10. 2009 podal stěžovatel žalobu o náhradu škody, proti které vedlejší účastník namítl promlčení.
Dle soudu prvního stupně nárok nebyl promlčen, neboť trestní stíhání skončilo nikoliv zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze, nýbrž až rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci stížnosti pro porušení zákona. Nadto by bylo dle nalézacího soudu v rozporu s dobrými mravy přihlédnout k námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem, a to i navzdory tomu, že žaloba byla podána ještě před podáním stížnosti pro porušení zákona. Soud prvního stupně přiznal stěžovateli náhradu imateriální újmy v penězích, ne však v požadované výši.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, za jeho konec považoval ovšem již zproštění obžaloby, argumentujíce tím, že stížnost pro porušení je zcela specifický institut a z toho důvodu řízení o něm nelze považovat za součást "běžného" trestního řízení. Námitku promlčení tak shledal oprávněnou a ne v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud potvrdil názor soudu odvolacího. Ve svém odůvodnění uvedl, že "za skončení řízení se obecně považuje okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném případě vydáno. Nejvyšší soud přitom pro podmínky České republiky v rozsudku ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 dovodil, že do celkové doby řízení se pro účely aplikace §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. započítává i řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti či řízení o stížnosti ústavní. Je tomu tak proto, že rozhodnutí vydané v řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích může zasáhnout do pravomocně vydaných rozhodnutí [...]". Nicméně stížnost pro porušení zákona podána v neprospěch obviněného je institutem úřední povahy, který nemůže mít svým akademickým výrokem žádný faktický negativní důsledek pro obviněného a slouží pouze k zadostiučinění objektivnímu právu a k sjednocování judikatury pro futuro. Stěžovatel jako obviněný v trestním řízení tak nemohl objektivně pociťovat nejistotu z důvodu podání této stížnosti ministryní spravedlnosti. Specifičnost stížnosti pro porušení zákona potvrzuje i fakt, že ji může podat pouze ministr spravedlnosti, a to bez časového omezení.
Stěžovatel se v předmětné ústavní stížnosti domnívá, že i řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného je součástí trestního řízení a tudíž jeho nárok nemohl být promlčen. I kdyby bylo možné dospět k opačnému názoru, je podle něj námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žaloval tu organizační složku státu, která byla současně povolána rozhodovat o mimořádném opravném prostředku ve věci stěžovatele.
Dne 29. 8. 2012 stěžovatel prostřednictvím svého advokáta svoji ústavní stížnost doplnil. Jde vesměs o výčet argumentů ve prospěch první části výše uvedené teze.
Ústavní soud po pečlivém prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Klíčovou otázkou zde byla délka trestního řízení, a to zejména jeho konec. Rozdílný náhled soudu prvního stupně a soudu odvolacího na tuto problematiku sjednotil v souladu se svým posláním Nejvyšší soud, odkazujíce přitom na svou ustálenou judikaturu. Zde Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledává žádnou protiústavnost.
Stran námitky promlčení a jejího údajného rozporu s dobrými mravy Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený argument opožděného podání žaloby z důvodu, že žalovaná současně rozhodovala o mimořádném opravném prostředku žalobce, se vzhledem k právnickému vzdělání stěžovatele jeví jako zjevně účelový.
Stěžovatel ve svém doplnění ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09, týkající se imateriální újmy vzniklé v trestním řízení. Dle Ústavního soudu uvedený judikát není přiléhavý. Vztahuje se totiž k případu, kdy byla pozice osoby, domáhající se náhrady imateriální újmy způsobené orgány činnými v trestním řízení, podstatně jiná. Primárně zákon č. 82/1998 Sb. ještě nebyl novelizován zákonem č. 160/2006 Sb., koncept náhrady imateriální újmy pod něj tudíž ještě nebyl subsumovatelný. Jedinou cestou k nápravě zde byl občanský zákoník, a to ustanovení o porušení osobnostních práv. Komplikací v té době byla judikatura, a to jak náhled soudů na jednání orgánů veřejné moci způsobilé přivodit nemateriální újmu (některé soudy vyžadovaly excesivní jednání orgánů, jinak vznik újmy vylučovaly), ale také overruling, tedy změna právního názoru, ve věci promlčitelnosti práva na náhradu takové újmy, obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008.
Stěžovatel se ovšem nacházel již ve změněné, možno říci ve výhodnější východiskové situaci. Právo na náhradu imateriální újmy již bylo možné realizovat dle zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém byla upravena rovněž jeho promlčecí doba. Navíc Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, ale také obecné soudy, nezpochybňovaly vznik imateriální újmy. Z toho důvodu shledává Ústavní soud uvedený argument lichým.
Co se týče údajné kontinuity trestního řízení, není pochyb, že řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného má vazbu na předchozí řízení. Nicméně nemůže zde dojít k prolomení pravomocného rozhodnutí, které je i dle odborné literatury považováno za konec trestního řízení, proto závěr dovolacího soudu není dle Ústavního soudu nesprávný.
Stran podjatosti soudců, a některých dalších osob figurujících v trestním řízení, Ústavní soud připomíná nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu