ECLI:CZ:US:2012:3.US.2559.12.1
sp. zn. III. ÚS 2559/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Statutárního města Olomouc, sídlem Olomouc, Horní náměstí 583, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 69 Co 90/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho exekuční věci.
Rozsudkem ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 18 C 190/2011 rozhodl Okresní soud v Olomouci o excindační žalobě O. V. (v exekučním řízení vedeném na majetek povinné R. V.) proti stěžovateli tak, že se movitá věc - motorová pila STIHL vylučuje ze soupisu movitých věcí; současně rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil ústavní stížností napadeným usnesením nákladový výrok tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 620 Kč.
Soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení tím, že stěžovatel, který sice neměl ve věci úspěch, nezavdal svým chováním příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§143 o. s. ř.), neboť se v exekučním řízení domáhal uspokojení přiznaného práva, a nemohl nijak ovlivnit, které věci budou v něm vydaným exekučním příkazem postiženy; za použití ustanovení §150 o. s. ř. mu však náhradu nákladů nepřiznal, protože žalobce neměl jinou možnost, jak se domoci ochrany svého vlastnického práva, než právě excindační žalobou. Odvolací soud oproti tomu přisvědčil tvrzení žalobce, že stěžovatel mohl využít institutu "vyškrtnutí věci ze soupisu" dle ustanovení §68 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v rozhodném znění, a tím soudnímu sporu předejít; pakliže tak neučinil, zavinil (vlastní pasivitou) podání žaloby, a je proto namístě použít kritérium úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel považuje odůvodnění změny nákladového výroku odvolacím soudem za projev interpretační svévole, jehož důsledky jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; s jednotlivými dílčími názory explicite polemizuje a připomíná, že jakožto územní samosprávný celek má zákonnou povinnost spravovat obecní majetek s péčí řádného hospodáře, a proto nemohl bez spolehlivého důkazu, že předmětná věc skutečně patří žalobci, s jejím vyškrtnutím ze soupisu majetku povinné souhlasit. Žalobce přitom před podáním žaloby žádné důkazy o svém vlastnickém právu nepředložil a nebyly součástí ani příslušného spisu; ostatně nalézací soud musel během dvou jednání provést řadu důkazů, než dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobce bylo prokázáno.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Tak by tomu v daných souvislostech bylo tehdy, jestliže interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) nebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou aplikační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, když soudem vydané rozhodnutí je důsledkem výkladové či aplikační libovůle, resp. postrádá srozumitelné odůvodnění, případně když nákladový výrok není v souladu s tím, co v řízení vyšlo najevo.
Taková situace v dané věci však očividně nenastala. Odvolacím soudem uplatněné právní posouzení nákladových nároků rozhodně znaky interpretačního excesu nenese; naopak, je uvážlivé, racionální a přesvědčivě odůvodněné, a to je pro ústavněprávní kontext vymezený dovolávaným článkem 36 Listiny rozhodující (a i postačující).
Ostatně napadené rozhodnutí je zcela v souladu s podústavním (procesním) nazíráním na otázky, jež byly ústavní stížností otevřeny (soudní praxe notoricky spory vyvolané excindačními žalobami za podřaditelné ustanovení §143 o. s. ř. nepokládá). Stěžovatelem vznesené námitky byly odvolacím soudem nadto více než reflektovány; dovolávanou okolnost, že vlastnické právo žalobce k předmětné movité věci bylo reálně prokazováno (důkazy provedenými až v řízení), v obou výrocích napadeného usnesení (ve prospěch stěžovatele) také zohlednil. Zpochybňovaný nákladový výrok tak není ani v rozporu s výsledkem ani celkovým kontextem daného řízení, a jako "nespravedlivý" jej nestranně vnímat nelze.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu