ECLI:CZ:US:2012:3.US.2691.10.1
sp. zn. III. ÚS 2691/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010 sp. zn. 29 Co 124/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci (o nákladech řízení).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se dne 24. 2. 2005 stala účastnicí dopravní nehody, v důsledku které utrpěla škodu na zdraví; žalobu na její náhradu podala proti dvěma subjektům, 1. České pojišťovně, a, s., a 2. CORIS Praha, a.s., a poté, co z navazujícího trestního řízení proti P. B. vyplynula odpovědnost prvé žalované (a její nároky vypořádány smírem ohledně náhrady ve výši 46.740 Kč při předchozím částečném plnění v částce 67.200 Kč), vzala žalobu zpět proti žalované druhé. Ve vztahu k ní pak obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. 11. 2009 sp. zn. 20 C 53/2007 řízení zastavil a za použití ustanovení §150 o. s. ř. jí nepřiznal (proti stěžovatelce) náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tento výrok změnil, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 40 041 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obšírně popsala průběh daného řízení, poukazujíc zejména na okolnost, že nepřiměřeně dlouhým trestním řízením nebyla v době podání žaloby vyjasněna otázka odpovědného subjektu, a proto nezbylo, než žalovat všechny, jejichž odpovědnost přicházela v úvahu. Ačkoli neprodleně vzala žalobu v odpovídajícím rozsahu zpět, jakmile byla tato otázka vyřešena, odvolací soud napadeným rozhodnutím o nákladech řízení vytvořil situaci, kdy pro ni řízení skončilo "finanční ztrátou".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatelka své odkazy na vybraná ustanovení Listiny povýtce blíže nedokládá; neuvádí, v čem mělo být porušeno právo na rovné "postavení účastníků v řízení" či jak se právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, i kdyby bylo porušeno (stěžovatelkou dovolávané průtahy v řízení se však měly "odehrát" v jiném - trestním - řízení), se mohlo promítnout do nákladového výsledku, a co do porušení práva na spravedlivý proces z ústavní stížnosti plyne, že se tak mohlo stát jen tím, že tento výsledek pokládá za nesprávný.
Avšak argument, že rozhodnutí vydané v soudním řízení je věcně nesprávné, sám o sobě významný není; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
K otázce nákladů řízení, o niž jako jedinou v ústavní stížnosti jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se svým výsledkem může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
Ještě větší zdrženlivost (oproti přístupům všeobecným) pak dává judikatura Ústavního soudu najevo v případech, kdy je nákladový spor veden toliko o použití (či nikoli) moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř. (a právě o to v dané věci jde), neboť zde se obecným soudům otevírá široká možnost individuálního uvážení.
Existence vyložených podmínek pro kasační zásah z pozic ústavněprávních se však v dané věci nepodává. Požadované "silné" důvody, byť by Ústavnímu soudu bylo "bližší" posouzení věci soudem prvního stupně, zde neshledává; odvolací soud úsudek, proč není namístě ve prospěch stěžovatelky aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a v jeho rozhodnutí ani exces (svévoli) ani libovůli spatřovat nelze, čímž své možnosti má Ústavní soud za vyčerpané.
Již jen nad rámec relevantních kritérií hodnocení ústavní stížnosti je vhodné zaznamenat, že ačkoliv se výsledek občanskoprávního řízení může stěžovatelce v kontextu napadeného výroku o náhradě nákladů řízení subjektivně jevit jako tíživý (v usnesení obvodního soudu je však zaznamenáno, že kromě smírem "přiznané" částky 46 760 Kč obdržela stěžovatelka "mimosoudně" i dalších 67 200 Kč), není současně možno ztrácet ze zřetele, že dle odůvodnění odvolacího soudu žalovaná CORIS Praha, a. s, v řízení na nedostatek své pasivní legitimace opakovaně poukazovala, a z obsahu jejích dopisů, přiložených k ústavní stížnosti, vyplývá toliko to, že záležitosti spojené s kritickou dopravní nehodou "vyřizuje", resp. že není pojišťovnou jejího potenciálního viníka.
Stojí též za zaznamenání, že procesní situace, kdy žalobce nemá jistotu, kdo z více na vzniku jeho škody potenciálně zúčastněných subjektů je tím "pravým" subjektem odpovědným, není zcela neobvyklá; řešení, spočívající v tom, že "v nejistotě jest žalovat všechny, kdo přicházejí v úvahu", je sice obezřetné ve vztahu k uplatněnému nároku, avšak na druhé straně s sebou logicky nese - právě - rizika nákladová, ve vztahu k těm subjektům žalovaným, kteří jimi být po právu neměli. Tato rizika jsou tudíž dána "od počátku" (z povahy věci), a již proto zde nelze spatřovat, zejména ne bez dalšího, samozřejmý důvod pro omezení nároku na náhradu nákladů řízení (prostřednictvím ustanovení §150 o. s. ř.) těch žalovaných účastníků, jejichž obrana ve sporu se ukázala být efektivní.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu