ECLI:CZ:US:2012:3.US.2772.12.1
sp. zn. III. ÚS 2772/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2012 sp. zn. 8 Co 423/2012 a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 26 C 309/2011, spojené s návrhem na zrušení ust. §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Shora identifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné bylo řízení v části, v níž se společnost Triglav pojišťovna, a. s., domáhala po stěžovateli zaplacení částky 630 Kč, zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby po splnění závazku žalovaným, a v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 20 Kč, byla žaloba zamítnuta; stěžovatel byl současně zavázán uhradit žalobkyni částku 7 480 Kč z titulu nákladů řízení. V souladu s poučením nalézacího soudu podal stěžovatel proti rozsudku okresního soudu odvolání, které Krajský soud v Ostravě rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti nákladovému výroku nalézacího soudu, jejž ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 považuje za zcela neadekvátní, neboť odporuje zásadě proporcionality nákladů řízení ve vztahu k žalované částce. Předmětem sporu bylo pojistné z pojištění odpovědnosti při provozu motorového vozidla, kde obsah příslušné smlouvy je "předem" dán bez možnosti, že by se spotřebitel mohl domáhat sjednání obsahu jiného. Stěžovatel se proto domnívá, že v dané věci jde o situaci tzv. formulářové žaloby k vymožení bagatelní částky, a uložení povinnosti uhradit náklady řízení ve výši několikanásobně přesahující žalovanou částku, odporuje principu spravedlnosti; správně by totiž měl nalézací soud žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení jen ve vztahu k účelně provedeným úkonům právní služby jejího advokáta.
Stěžovatel současně navrhl zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., neboť s odvoláním na již zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 považuje částku 10 000 Kč, jež limituje přípustnost řádného opravného prostředku, za nesystémovou a nahodilou.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní stížnost směřuje též proti usnesení soudu odvolacího; aniž by stěžovatel zpochybňoval jeho procesní správnost, vznáší námitku protiústavnosti ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., na jehož základě bylo jeho odvolání odmítnuto, a svůj názor odvíjí od bodu 35 nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11. Stěžovatel však přehlíží, že právě v této části odůvodnění Ústavní soud konstatoval, že prostor pro případné přerušení řízení a postoupení věci plénu (§78 zákona o Ústavním soudu) dán není, jestliže předmětná částka nedosahuje ani 2 000 Kč (tedy částku definující bagatelní spor před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.), a stejně tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Jelikož jiný argument protiústavnosti ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel nevznesl, je tím návrh na jeho zrušení v dané věci zjevně neopodstatněný, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu musí být odmítnut.
Rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí stěžovatelova odvolání je jinak - a to očividně - ústavně konformní, a ani stěžovatel o tom v ústavní stížnosti nepochybuje (viz kupříkladu bod 9 nálezu sp. zn. IV. ÚS 498/12).
Co do rovněž napadeného nákladového výroku soudu prvního stupně bylo třeba vzít především v potaz, že stěžovatel se při podání odvolání řídil poučením, že odvolání proti němu je přípustné; takové nesprávné poučení sice přípustnost (ex lege nepřípustného) opravného prostředku nezakládá, následnou ústavní stížnost je však nutno považovat za včasnou (srov. mutatis mutandis např. nálezy sp. zn. II. ÚS 343/02 a IV. ÚS 3476/11). Ústavní soud se proto zabýval stěžovatelovými námitkami, jež proti nákladovému výroku nalézacího soudu vznesl.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, když soudem vydané rozhodnutí je důsledkem libovůle, resp. postrádá srozumitelné odůvodnění, případně když nákladový výrok není v souladu s tím, co v řízení vyšlo najevo.
Taková situace v dané věci však nenastala.
Názory vtělené do stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 do posuzované věci totiž přenositelné efektivně nejsou.
Stěžovatel zjevně zaměňuje pojmy "formulářová smlouva" a "formulářová žaloba", a z prvního dovozuje automaticky existenci druhého. V dané věci lze sice uznat, že stěžovatel uzavřel s žalobkyní smlouvu, jejímž znakem je obtížná možnost dosáhnout obsahové změny oproti jejímu návrhu; to však na druhé straně bez dalšího neznamená, že na jejím základě podaná žaloba je žalobou tzv. formulářovou (ve smyslu nálezu sp. zn. ÚS 3923/11).
Z ústavní stížnosti se rovněž nikterak nepodává, že by odměna zástupce žalobkyně (advokáta) měla být pojímána jakožto (zcela) neúčelný náklad, či že by došlo k (opětovnému) zneužití jejího procesního práva, resp. že by řízení bylo vedeno primárně právě kvůli přiznání náhrady nákladů řízení (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 3698/10). Namítá-li potom stěžovatel, že žalobkyni měla být přiznána odměna "jen" podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právnících služeb, postačí se omezit na konstatování, že důvod k vybočení z ústavní konformity posouzení jiné, zvolené zde soudem (dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.), samo o sobě nezakládá (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 1175/11). Ostatně Ústavní soud dal již vícekrát najevo, že "spor" mezi vyhláškou č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb. před něj - zásadně - nepatří.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení usnesením (a bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu