ECLI:CZ:US:2012:3.US.2797.12.1
sp. zn. III. ÚS 2797/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Holečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 0 Nt 5037/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (nadepsaného coby "příkaz k vydání výpisů z hovorů telekomunikačního provozu telefonní stanice"), neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě napadeným příkazem rozhodl podle §88a odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do dne 30. 9. 2012, tak, že "se nařizuje všem právnickým nebo fyzickým osobám poskytujícím telekomunikační činnost k zajištění detailního výpisu telekomunikačního provozu" stanice s účastnickým číslem 736 142 720, "aby sdělily údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, pořízením a vydáním detailního výpisu telekomunikačního provozu za období od 00.00 hod. dne 1. 1. 2012 do 24.00 hod. dne 24. 4. 2012 včetně, a tyto údaje sdělily policejnímu orgánu, tj. Policie ČR, Městské ředitelství policie Ostrava, Územní odbor SKPV, 4. oddělení obecné kriminality Ostrava".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tento příkaz odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, zejména jeho odstavci 36, jestliže traktuje výjimečnou povahu omezení osobní integrity a soukromí osob ze strany veřejné moci. Dovozuje též, že napadené rozhodnutí neodpovídá ani nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008, podle něhož se obecné soudy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího o odsouzení obviněného, a závěrem uvádí, že postup rozhodujícího soudu "negativně ovlivnil stávající i budoucí vnímání poskytování služeb ze strany stěžovatele", neboť je "soukromým detektivem", od nějž klienti očekávají "mlčenlivost" a "vyšší míru diskrétnosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda okresní soud příkazem ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu respektoval výklad příslušných ústavněprávních norem, vyjádřený Ústavním soudem, jmenovitě v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb. N 52/60 SbNU 625, a posléze sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011, 43/2012 Sb., jímž ustanovení §88a tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil uplynutím dne 30. 9. 2012.
Významné zde pak, co Ústavní soud konstatoval v odst. 32 nálezu posléze uvedeného, totiž že: "uvedené derogační důvody nelze vykládat tím způsobem, že samotná aplikace napadeného ustanovení měla v případě dotčených uživatelů služeb elektronických komunikací pokaždé za následek porušení jejich základního práva na soukromí. Napadené ustanovení i dosud umožňovalo, aby soud v konkrétní věci posoudil přiměřenost nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu z hlediska základního práva na informační sebeurčení a žádost orgánu činného v trestním řízení v neodůvodněných případech zamítl. Nelze tedy učinit apriorní závěr, že každým rozhodnutím vydaným na základě §88a trestního řádu před vyhlášením tohoto nálezu ve Sbírce zákonů došlo k porušení základního práva nebo svobody dotčeného uživatele služeb elektronických komunikací. Rovněž tímto nálezem není dán žádný důvod, který by obecně bránil použití doposud získaných údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v rámci dokazování v trestním řízení ...".
Stejně tak je namístě připomenout i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1407/10 ze dne 11. 4. 2011 a sp. zn. I. ÚS 3783/11 ze dne 25. 7. 2012, kde Ústavní soud deklaroval, že přístup obecných soudů k důkazu získanému na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, je upraven v odst. 59 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10, podle něhož použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení bude třeba zkoumat ze strany obecných soudů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu, přičemž soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají být vyžádané údaje využity.
V takto vymezeném kontextu je pak podstatné, že usnesením policejního orgánu (Městské ředitelství policie Ostrava, Územní odbor SKPV, 4. oddělení obecné kriminality Ostrava, Policie České republiky) ze dne 11. 4. 2012 č. j. KRPT-64509-27/TČ-2012-070774-0449 byl stěžovatel obviněn ze zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku (ústavněprávní přezkum tohoto usnesení stěžovatel neinicioval). Aniž by Ústavní soud jakkoli predisponoval výsledek trestního řízení, resp. dokonce výši - eventuálně uloženého - trestu odnětí svobody, patří se zaznamenat, že stěžovatel je na základě tohoto usnesení policejního orgánu stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby osm let. Z tohoto limitu vychází též ustanovení §88 odst. 1 tr. řádu, na které Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 v odst. 47 a 48 poukázal v rámci svých srovnávacích úvah.
Stěžovateli lze přisvědčit jen potud, že z pojmu soukromý život nemohou být vyloučeny profesní nebo obchodní aktivity (srov. rozsudky ESLP ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz v. Spolková republika Německo, stížnost č. 13710/88, odst. 29, ze dne 16. 2. 2000 ve věci Amann v. Švýcarsko, stížnost č. 27798/95, odst. 65, a ze dne 4. 5. 2000 ve věci Rotaru v. Rumunsko, stížnost č. 28341/95, odst. 43); s profesí "soukromého detektiva" (jíž se dovolává) nicméně specifické ústavněprávní garance spojovány nejsou (srov. §88 odst. 1 tr. řádu; k profesnímu tajemství a otázce tzv. "privilegované komunikace" v souvislosti s poskytováním - oproti tomu - advokátních služeb se patří připomenout též rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1998 ve věci Kopp v. Švýcarsko, stížnost č. 23224/94, resp. ze dne 20. 6. 2000 ve věci Foxley v. Spojené království, stížnost č. 33274/96).
Tím jsou námitky stěžovatele odkazující na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 a sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008 v ústavněprávní rovině vypořádány.
Nad rámec stěžovatelovy oponentury se sluší zaznamenat, že okresní soud se v odůvodnění předmětného rozhodnutí zabýval též otázkou, zda trestní řízení bylo řádně zahájeno (viz výše), o jaké indicie se opírá závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel mohl dopustit tvrzeného trestného jednání, jakož i tím, k čemu je zjištění požadovaných informací v rámci trestního řízení zapotřebí. V odůvodnění příkazu je rovněž dostatečně konkrétně uvedeno, z jakých skutečností uvedené závěry vycházejí (rozhodující soud sice poukazoval na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, některé jeho úvahy nicméně nasvědčují, že nebyl obeznámen s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011).
Ani v této souvislosti tudíž není opory pro závěr, že okresní soud se rozhodnutím, jímž vyhověl návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, situoval do pozice "pomocníka veřejné žaloby", která odporuje ústavněprávnímu vymezení soudní moci, či že by jinak přehlížel ústavněprávní limity zásahů do oblasti osobní integrity a soukromí.
Ačkoli Ústavní soud konstatoval ústavněprávní deficit úpravy obsažené v tehdejším ustanovení §88a tr. řádu (jakož i v dalších právních normách), nelze pomíjet, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, za výjimečné (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363, a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221), resp. za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tím pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní, a současně jde o situace, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (kde se uplatní srovnatelné zásady jako v případě příkazu ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu) Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, případně též ve spojení s porušením uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007, N 150/46 SbNU 489).
Takové nedostatky však Ústavní soud v dané věci neshledává (srov. výše) a jejich existenci nenamítal relevantně ani stěžovatel.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, natožpak jiných (stěžovatelem dovolávaných) práv, chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu