ECLI:CZ:US:2012:3.US.310.12.1
sp. zn. III. ÚS 310/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 1 Co 215/2011-146 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2011 č. j. 34 C 173/2010-121 ve výroku V a VI, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho základních lidských práv, a to zejména práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel podal proti vedlejšímu účastníku I., Z. V. a proti vedlejšímu účastníku II., VLTAVA-LABE-PRESS, a. s., IČ 61860981, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 8/5, České Budějovice, žalobu na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Ústí nad Labem vedenou pod sp. zn. 34 C 173/2010, neboť během hlavního líčení u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 208/2009, vedeným proti stěžovateli, který byl obžalován pro pokus trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství dle §8 odst. 1 a §228 odst. 1 trestního zákona, vedlejší účastník I. ve své svědecké výpovědi označil stěžovatelem poskytovanou péči za zvláštní a vedlejší účastník II., vydavatel regionálních deníků, ve svém článku zveřejnil uvedený výrok svědka spolu s fotografií stěžovatele, čímž se oba vedlejší účastníci měli dopustit neoprávněného zásahu do stěžovatelovy profesní cti. Žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta, stěžovatel byl povinný nahradit náklady řízení oběma vedlejším účastníkům. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení se stěžovatel odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud v usnesení č. j. 1 Co 215/2011-146 rozsudek nalézacího soudu v napadené části změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníku I., ve zbytku rozsudek potvrdil. Ústavní soud konstatuje, že proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze nebylo dovolání přípustné.
Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadené části v záhlaví uvedených rozhodnutí v jejich nepřiměřenosti a v přepjatém formalismu jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal po každém vedlejším účastníku finančního zadostiučinění v částce 30 000 Kč. Podle usnesení odvolacího soudu je stěžovatel povinný nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníku I. v částce 32 433,60 Kč a vedlejšímu účastníku II. v částce 30 000 Kč.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud se podrobně zabýval stěžovatelovou ústavní stížností, jakož i napadenými rozhodnutími. Nicméně soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly správně stran náhrady nákladů řízení. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nestrpí přepjatý formalismus, současně je ale nutno uvést, že obecné soudy jsou vázány zákonem, a když tuto svou povinnost poruší, dopouští se svévole. I když obecné soudy vyměřily výši náhrady nákladů řízení podle "jenom" podzákonného předpisu, podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., je to právě zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, který ve svém §151 odst. 2 stanoví, že "Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem" Tím zvláštním právním předpisem je ona zmíněna vyhláška.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na svoji judikaturu vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02 a IV. ÚS 303/02, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovalo rysy protiústavnosti. V daném případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu