ECLI:CZ:US:2012:3.US.3172.12.1
sp. zn. III. ÚS 3172/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012 č. j. 161 EC 538/2010-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovanou B. M. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel (v řízení žalobce) nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 2 229,60 Kč.
V odůvodnění k nákladovému výroku soud uvedl, že odměna advokáta (jež je vedle zaplaceného soudního poplatku a náhrady hotových výdajů součástí přiznaných nákladů) řízení) byla určena s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/11 ve výši jednonásobku vymáhané jistiny, když se jednalo o tzv. "formulářovou žalobu".
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že vydané rozhodnutí překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů a přivodilo mu zjevnou nespravedlnost, postupoval-li soud dle §150 o. s. ř., aniž byly naplněny zákonné požadavky pro jeho aplikaci. Za nedostatečnou považuje stěžovatel i právní úpravu opravných prostředků, neboť "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv". Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost, jelikož následný průběh nemohl dopředu předvídat. K podpoře svých tvrzení odkazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i na novelu vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" (než aplikoval dosud v případech, náhrada nákladů advokátního zastoupení nebyla přiznána vůbec - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, jakož i mnohá další, kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 1648/12, III. ÚS 1784/12, III. ÚS 1462/12, a z pozdějších zejména usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914), jež bude pokládat též za ústavně konformní, když vyjádřil názor, že "obecné soudy mohly uzavřít, že se jim, a to s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, jako spravedlivé jevilo, a to jak ve vztahu k předmětu řízení, jeho účastníkům a okolnostem ..., ale též s ohledem na plynulost řízení před soudy prvního stupně, určit výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. Takové úvaze by z pohledu požadavků vyvěrajících z práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc nebylo co vytknout".
Tyto závěry se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími pro posouzení dané věci; rozhodl-li obecný soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
Stojí pak již jen za připomenutí odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost stěžovatele, když i jiný právní názor zastávaný obecnými soudy v otázce nákladů řízení ve věcech tzv. formulářových žalob shledal ústavně konformním.
V otázce nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř. sp. zn. III. ÚS 96/06 sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
Stěžovateli se porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu