ECLI:CZ:US:2012:3.US.3193.11.1
sp. zn. III. ÚS 3193/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., IČ 62967541, se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008 č. j. 32 Cm 24/2007-117, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009 č. j. 8 Cmo 458/2008-188 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2011 č. j. 23 Cdo 4060/2009-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Po obsáhlé rekapitulaci řízení a polemice s právními názory obecných soudů stěžovatelka shrnuje, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že ignorovaly všechny druhy pohledávek stěžovatele za vedlejším účastníkem, přestože skutkový stav sporu i jejich zjištění na existenci pohledávek jasně odkazovaly. Obecné soudy se důsledky svých zjištění a také ani stěžejní částí žalobních tvrzení stěžovatele vůbec nezabývaly. Obecné soudy pominuly úplně vše, co by stěžovatelce v tomto sporu mohlo přinést úspěch. Aprobovaly jednání "contra bonos mores", čímž jednaly vůči stěžovatelce nespravedlivě, protože zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy, představuje významný princip, který v odůvodněných případech dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity).
Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy; dále pak Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka předkládá v zásadě právně obdobnou stížnost, která již byla opakovaně Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1284/11 a II. ÚS 895/11, dostupné na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavně právní rozměr. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že ji soud měl poučit, že je třeba její nároky žalovat nikoli jako plnění ze smlouvy, ale jako vydání bezdůvodného obohacení. Šlo by o hmotně právní poučení, které je nepřípustné, neboť by jím byla porušena rovnost účastníků řízení. Nadto není možné, aby účastník v případě, kdy se neprokáže jeho varianta skutkových tvrzení, začal v průběhu řízení poukazovat na to, že se má soud zabývat variantou jinou.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší, aby řádně provedené dokazování před obecnými soudy přehodnocoval či prováděl znovu. K tomu by mohl přistoupit jedině za předpokladu, že by soudy extrémně vybočily ze stanovených pravidel, která jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu, což však v projednávaném případě neshledal.
Obecné soudy naopak svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Dostatečně se také vypořádaly s námitkami, z nichž některé jsou opakovány v ústavní stížnosti, včetně tvrzení o porušení dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady. Ústavní soud dále dodává, že obecné soudy v obdobných kauzách stěžovatele rozhodovaly konzistentně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 23 Cdo 5167/2008, a konečně i v usnesení ze dne 28. března 2011 sp. zn. 23 Cdo 885/2010; uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Rovněž Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od svého názoru vysloveného v předcházejících rozhodnutích týkajících se obdobných věcí (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1284/11 a II. ÚS 895/11, dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu