ECLI:CZ:US:2012:3.US.3404.11.1
sp. zn. III. ÚS 3404/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011 č. j. 22 Cdo 1788/2011-385, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2011 č. j. 37 Co 362/2008-327 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010 č. j. 22 Cdo 1772/2010-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Předmětem řízení před obecnými soudy bylo vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Řízení bylo zahájeno v roce 1996 a hlavním předmětem sporu se postupně ukázala otázka hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. V průběhu řízení došlo k vývoji judikatury obecných soudů, a to především Nejvyššího soudu.
Při stanovení výše hodnoty členského podílu vycházel prvoinstanční soud ze zůstatkové hodnoty členského podílu ke dni zániku společného členství v bytovém družstvu, následně odvolací soud vycházel z hodnoty členského podílu ke dni rozhodování soudu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání ve svém rozsudku ze dne 22. června 2009 č. j. 22 Cdo 1341/2009-247 a mimo jiné odkázal na dosavadní judikaturu a uvedl, že je třeba rozhodnout dle hodnoty ke dni rozhodování soudu. Krajský soud v Brně proto rozhodl dle hodnoty členského podílu ke dni rozhodování soudu. Nejvyšší soud však o dovolání vedlejšího účastníka rozhodl dle názoru stěžovatelky zcela překvapivě, když vycházel z hodnoty členského podílu ke dni zániku společného členství v bytovém družstvu, a to vzhledem ke změně judikatury a právního názoru v otázce ocenění hodnoty členského podílu tak, že je třeba vycházet nejen ze stavu, ale též z hodnoty členského podílu ke dni zániku společného členství v bytovém družstvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 sp. zn. 31 Cdo 2036/2008). Stěžovatelka má za to, že postup Nejvyššího soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí a principem právní jistoty. Stěžovatelka výslovně upozornila Nejvyšší soud na vázanost vlastním právním názorem ve věci a odkazovala ve svém dovolání na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09, i na odbornou literaturu věnující se této otázce (Knap, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 205). Dle názoru stěžovatelky však dovolací soud na tyto skutečnosti nijak nereflektoval.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud konstatuje, že není pravdivé tvrzení, že Nejvyšší soud se námitkou stěžovatelky nijak nezabýval. Ve svém odůvodnění se zabýval převážně námitkou stěžovatelky, že obecné soudy měly rozhodnout podle právního názoru zastávaného před rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2036/2008.
Dovolací soud uvedl, že danou problematikou, včetně výkladu zmíněného nálezu, se v odborné literatuře zabýval Z. Kühn, který uvedl: "Z nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, který je v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy, vyplývá, že zásadou v horizontálních právních vztazích i nadále zůstává incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Výjimky budou dány pouze specifiky výjimečných situací, která založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Bude na nich, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Neaplikace nového právního názoru se však děje nikoliv prostřednictvím nějakých soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako byl např. zákaz zneužití práva uplatnit námitku promlčení" (Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy 6/2011, s. 196).
Stěžovatelka ve svém dovolání ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by v dané věci vyšly najevo konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu ke stěžovatelce umožňovaly odchylky od platné judikatury. V době, kdy bylo řízení zahájeno, vycházela judikatura z toho, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož předmětem je vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním tohoto bytu, je nutno vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu k předmětnému bytu, a že možnost užívání družstevního bytu jedním z rozvedených manželů nelze tržním způsobem vyjádřit (v dané věci soud prvního stupně rozhodl tak, že mimo jiné stanovil zůstatkovou hodnotu členského podílu částkou 28 051 Kč a polovinu této částky měl žalobce vyplatit stěžovatelce). Opačný názor byl vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000 sp. zn. 22 Cdo 717/99; judikatura pak byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002 sp. zn. 31 Cdo 2428/2000 tak, že "v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu, nelze při stanovení její výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Jde o hodnotu, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout". K dalšímu sjednocení judikatury pak došlo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, kdy dovolací soud uvedl, že je skutečností, že pohyb cen v době mezi zrušením společného členství a vypořádáním BSM ovlivňuje reálnou výši plnění; nemusí jít vždy o nárůst cen nemovitostí, resp. členských podílů, ale může jít - tak, jako v současné době - i o jejich pokles. Problém je vyvolán tím, že - na rozdíl od jiných majetkových hodnot manželům společných - o zrušení tohoto společného práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, se podle výslovného znění zákona a na základě dlouhodobě ustálené praxe rozhoduje v jiný okamžik než o ostatním společném majetku. Negativní účinky ovšem mohly vyloučit i účastníci v době, kdy uzavírali dohodu o členském podílu; pokud se současně nedohodli na vypořádání jeho hodnoty, sami tím otevřeli cestu k nynějšímu stavu (viz zásadu vigilantibus iura scripta sunt).
Ústavní soud již opakovaně uvedl, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konající v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." (srov. sp. zn. III. ÚS 613/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud konstatuje, že pokud došlo ke změně judikatury ve prospěch stěžovatelky, pak se proti této změně neohrazuje, zatímco poté, co došlo ke změně judikatury pro ni nevýhodné, dovolává se předcházejících právních názorů pro ni výhodnějších a požaduje, aby bylo rozhodováno podle nich. Lze konstatovat, že stěžovatelčino právo na zaplacení vyrovnání podílu nebylo dotčeno; toto právo jí svědčí, pouze se změnila hodnota podílu, neboť se dle nejnovější judikatury stanoví ke dni zániku společného členství a nikoli ke dni rozhodování soudu. Změna judikatury tak nezasáhla nepřiměřeně do stěžovatelčiných práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu