ECLI:CZ:US:2012:3.US.3418.11.1
sp. zn. III. ÚS 3418/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. D. M., zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Křemencova 185/1, proti jinému zásahu - postupu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, místního oddělení Holešovice, při zadržení stěžovatele dne 15. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 11. 2011, a po výzvě k odstranění vad podání opětovně dne 24. 12. 2011, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem Policie ČR při jeho zadržení dne 15. 9. 2011 bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. Konkrétně namítá:
porušení ústavního práva na osobní svobodu a práva být ihned seznámen s důvody zadržení, zakotveného v článku 8 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
porušení principu presumpce neviny, obsaženého v článku 40 odst. 1 a 2 Listiny,
porušení práva na právní pomoc od počátku řízení, obsaženého v článku 37 odst. 2 Listiny,
porušení ústavního práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, zaručeného mu článkem 7 odst. 2 Listiny,
porušení ústavního příkazu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zakotveného v článku 2 odst. 2 Listiny,
porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotveného v článku 39 Listiny.
Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil Policii ČR zdůvodnit, proč jej zadržela.
II.
Ústavní soud učinil potřebná skutková zjištění z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní připojených příloh, zejména z protokolu o zadržení osoby podezřelé, pořízeného Policií ČR, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, místním oddělením Holešovice dne 15. 9. 2011 č. j. ORI-11988-2/TČ-2011-001120, z úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu, sepsaného dne 15. 9. 2011 policejním orgánem Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, místního oddělení Holešovice č. j. ORI-11988-7/TČ-2011-001120, ze záznamu o sdělení podezření, pořízeného týmž policejním orgánem dne 20. 9. 2011 č. j. ORI-11988-15/TČ-2011-001120, z protokolu o výslechu podezřelého ze dne 20. 9. 2011, pořízeného týmž policejním orgánem, č. j. ORI-11988-16/TČ-2011-001120, dále z obsahu sdělení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 adresovaného stěžovateli ze dne 5. 10. 2011 č. j. 2 ZN 842/2011-7, z návrhu na potrestání, podaného Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 dne 27. 9. 2011 č. j. 2 ZK 109/2011-15 Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a konečně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 11. 2011 č. j. 39 T 117/2011-120. Se všemi těmito písemnými materiály byl stěžovatel seznámen již v průběhu předchozího trestního řízení.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 58/12, týkajícího se analogické ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti postupu policie při zajištění stěžovatele dne 7. 11. 2011. Ústavní soud při svém rozhodování nepřihlédl ke stěžovatelem zaslané listině označené jím jako "Přepis části zvukové nahrávky ze dne 15. 9. 2011", jejíž pravost a autenticitu stěžovatel nijak nedoložil.
Z těchto podkladů se zjišťuje:
Stěžovatel byl dne 15. 9. 2011 v 8,30 hodin při řízení osobního automobilu značky NISSAN ALMERA, reg. č. XXXXXXX, kontrolován v Praze 8, v ulici V Holešovičkách hlídkou dopravní policie. Neměl u sebe řidičský průkaz a policejní hlídka z elektronické databáze zjistila, že mu byla za dopravní přestupek, spáchaný dne 25. 4. 2010, vyslovena Magistrátem hl. m. Prahy sankce šestiměsíčního zákazu řízení motorových vozidel s počátkem výkonu sankce dne 24. 4. 2011. Stěžovatel byl poté převezen v policejním vozidle s nasazenými pouty na policejní služebnu - Místní oddělení Holešovice, kde byly prováděny rutinní lustrační a evidenční úkony k dokumentování skutku; pouta mu byla z rukou sejmuta v 9,00 hodin, zadržený byl poté umístěn do policejní cely. Stěžovatel žádal policisty, aby mu byl policií ustanoven advokát na náklady policie, což mu bylo odmítnuto s argumentem, že nejde o případ nutné obhajoby, že však si může zvolit advokáta na vlastní náklady. O zadržení podle §76 odst. 1 tr. řádu byl sepsán protokol, v němž byly po skutkové stránce zachyceny okolnosti zadržení a z nichž bylo jasně patrno, že se tak stalo proto, že byl přistižen při řízení vozidla v době, kdy mu bylo řízení zakázáno. S protokolem o zadržení byl stěžovatel seznámen, což stvrdil podpisem. Ve 12.27 hodin byl stěžovatel vyslechnut podle §158 odst. 5 tr. řádu, o podaném vysvětlení s ním byl sepsán protokol. Stěžovatel odmítl "cokoliv sdělovat bez současně zajištěné právní pomoci, o kterou žádám, aby mi byla umožněna prakticky od počátku zadržení... . Od počátku uvádím, že zadržení je podle mě nedůvodné." V závěru protokolu je uvedeno, že stěžovatel byl "poučen, že mu byl Magistrátem hl. m. Prahy vysloven zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců od 25. 4. 2011 do 25. 10. 2011".
Stěžovatel byl propuštěn na svobodu ve 13,10 hodin, celkem tedy byl zadržován po dobu asi 41/2 hodiny.
Dne 20. září 2011 byl stěžovateli předán Záznam o sdělení podezření z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž je podrobně popsán skutek, z něhož je stěžovatel podezírán a je uvedena také právní kvalifikace. Stěžovatel byl policejním orgánem téhož dne vyslechnut jako podezřelý.
Námitky, které stěžovatel podával v průběhu zadržení, zejména jeho žádost o zajištění právní pomoci advokátem, posoudil státní zástupce Obvodního státního zastupitelstvím pro Prahu 7 jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle §157a odst. 1 tr. řádu. Po přezkoumání spisového materiálu dospěl státní zástupce k závěru, že policejní orgán postupoval v souladu s trestním řádem a že stěžovatelovy námitky nejsou důvodné. O výsledcích tohoto přezkoumání byl stěžovatel písemně vyrozuměn přípisem ze dne 5. 10. 2011.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelstvím pro Prahu 7 podal dne 27. 9. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 7 návrh na potrestání podezřelého pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 11. 2011 č. j. 39 T 117/2011-120 zprostil obžalovaného viny podle §226 písm. b) tr. řádu. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalovaný trestný čin nebyl spáchán, protože přestupek obžalovaného ze dne 25. 4. 2010, za nějž byl pachateli uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, nebyl projednán ve lhůtě jednoho roku, a proto byl promlčen. K promlčení došlo proto, že rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva dopravy), kterým bylo zamítnuto přestupcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy o spáchání přestupku, mu bylo doručeno jeden den do uplynutí promlčecí doby. Z tohoto důvodu dospěl obvodní soud k závěru, že nelze stíhat obžalovaného pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.
Ústavní soud k tomu dodává, že k překročení roční promlčecí doby o jeden den došlo poté, co stěžovatel těsně před jejím uplynutím změnil adresu trvalého bydliště, nebyl při doručování zastižen na předchozí jím udané adrese, takže zásilka byla uložena na poště a adresát si ji nevyzvedl. Celý tento sled událostí vzbuzuje silné podezření z účelového jednání, majícího za cíl přivodit promlčení přestupku.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadá žádné pravomocné rozhodnutí, nýbrž "zásahy Policie ČR dne 15. září 2011", tedy tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavní soud uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky." (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx).
Stejné závěry vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000.
Jestliže Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu, musí být ještě aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; má-li naopak "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, napříště pojmově vyloučen (srov. nález ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96). Jak Ústavní soud judikoval v dalším rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci, napadený ústavní stížností, musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.
V posuzované věci je právě otázka aktuálnosti rozhodná, neboť údajné zásahy do základních práv stěžovatele již postrádají ústavněprávní relevanci, protože k zadržení stěžovatele došlo dne 15. 11. 2011 v 8,30 hodin a ještě téhož dne ve 13,10 hod. byl stěžovatel propuštěn.
Není a nemůže být posláním Ústavního soudu, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. K namítaným zásahům do ústavních práv stěžovatele mělo údajně dojít v rámci probíhajícího trestního řízení v etapě před zahájením trestního stíhání. Dozor nad přípravným řízením vykonává podle trestního řádu především státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. Podle ustanovení §157a odst. 1 tr. řádu má každý, proti němuž se trestní řízení vede, právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu; takovou žádost je státní zástupce povinen neprodleně vyřídit. Jak uvedeno výše, státní zástupce v dané věci takovou kontrolu uskutečnil a po prošetření konstatoval, že postup policejních orgánů nevykazoval žádné vady. Ústavní soud se s těmito závěry státního zástupce ztotožňuje.
Ústavní soud, aniž by se mohl a chtěl zabývat všemi jednotlivými námitkami stěžovatele, přezkoumal alespoň ty nejpodstatnější, které by mohly eventuálně dosáhnout ústavněprávní roviny, a neshledal je opodstatněnými.
Především konstatuje, že pro zadržení stěžovatele podle §76 odst. 1 tr. řádu byly splněny všechny zákonné podmínky. Stěžovatel byl důvodně podezřelý ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v pozdější etapě soudního řízení byl stěžovatel zproštěn viny. Jak Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, k zahájení trestního stíhání (event. k zahájení úkonů trestního řízení) plně dostačuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu - tato podmínka byla v tomto případě splněna, stupeň podezření byl mimořádně vysoký. Stěžovatel byl policejními orgány přistižen přímo při páchání skutku, který bylo možno nepochybně kvalifikovat jako přečin. Protože k přistižení pachatele během řízení motorového vozidla došlo za situace, kdy obviněný u sebe neměl řidičský průkaz a z policejní databáze bylo zjištěno, že mu byl ve správním řízení uložen zákaz řízení, byla namístě obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Byla tedy splněna podmínka §76 odst. 1 tr. řádu pro zadržení - byl totiž dán důvod vazby podle §67 písm. c) tr. řádu. Jen na okraj lze poznamenat, že tato obava z pokračování deliktního jednání se později ukázala jako opodstatněná - stěžovatel byl krátce na to opětovně dne 7. 11. 2011 policií přistižen při řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (vyplývá to ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 58/12).
Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na právní pomoc. Právo na právní pomoc advokáta při podání vysvětlení podle ust. §158 odst. 4 tr. řádu nelze chápat tak, že by bylo povinností státních orgánů, aby vždy samy aktivně zajistily advokáta "ex offo"; jsou pouze povinny podezřelému umožnit, aby si mohl advokáta obstarat, přičemž není nutné, aby telefonní kontakt podezřelého s advokátem probíhal přes mobilní telefon, nýbrž může být poskytnut např. služební telefon nebo spojení přes telefonní automat. Bez povšimnutí nelze ponechat ani fakt, že stěžovatel sám je advokátem.
Expresivně vyjádřené námitky stěžovatele, že byl údajně při zadržení vystaven mučení nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, jsou spíše výrazem jeho literární licence. Ústavní soud nenalezl v argumentaci stěžovatele a ve shromážděných podkladech ani náznak něčeho, co by takovému počínání policie nasvědčovalo.
Porušení principu presumpce neviny rozhodně nelze spatřovat v tom, že policejní orgány stěžovateli sdělily, že ho podezírají ze spáchání trestného činu. Naopak transparentní prezentace takového podezření je potřebným předpokladem pro uplatnění obhajoby podezíraného.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelův návrh, aby Ústavní soud uložil Policii ČR zdůvodnit, proč ho zadržela, byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, protože k jeho projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu