ECLI:CZ:US:2012:3.US.3431.11.1
sp. zn. III. ÚS 3431/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011 č. j. 2 As 56/2011-79 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2011 č. j. 17 A 43/2010-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Argumentace stěžovatele
1. Dne 15. 11. 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů, když tvrdí, že obecné soudy nesprávným způsobem aplikovaly a vyložily normy jednoduchého práva a dopustily se excesivního nesprávného hodnocení zjištěného skutkového závěru. Stěžovatel dále namítá, že se správní orgány dopustily zásadního procesního pochybení, když překročily svoji pravomoc posuzovat otázky, ke kterým je třeba odborných znalostí, a nedůvodně zamítly důkazní návrh na vypracování znaleckého posudku. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 658/04 a I. ÚS 3622/10, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 71/2009-113. Konkrétní základní právo nebo svobodu, které měly být v předchozím soudním řízení porušeny, však stěžovatel neuvedl.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se kasační stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy ze dne 26. 3. 2010 č. j. OD/2829/10/Ja sp. zn. ZN/OD/967/09-534, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), kterého se dopustil porušením ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Oba správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel dne 5. 10. 2009 kolem 6.50 hod. řídil motorové vozidlo, se kterým v této době vjel v levotočivé zatáčce do protisměrné uzavřené části vozovky, kde narazil do rekonstruovaného mostu. Podle zjištění orgánů Policie ČR se tak stalo pod vlivem alkoholu. Dle výsledku opakovaně provedené dechové zkoušky přístrojem Dräger Alcotest 7410 to bylo v minimálním prokazatelně zjištěném množství 0,11 ‰ alkoholu v krvi. Za tento přestupek mu byla dle §11 odst. 1 písm. b), c) a §22 odst. 5 zákona o přestupcích a s přihlédnutím k §12 odst. 1 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 11 000 Kč a dále zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
3. Stěžovatel namítá, že hladina alkoholu v krvi byla u něj zjišťována pouze opakovanými dechovými zkouškami, které byly pozitivní. Stěžovatel však nebyl zasahujícími policisty vyzván k tomu, aby se podrobil lékařskému vyšetření na ovlivnění alkoholem (odběr krve). V řízení pak zůstalo sporným, zda sám stěžovatel žádal o provedení tohoto lékařského vyšetření. Správní orgány, a následně i soudní orgány, dovodily, že opakované pozitivní dechové zkoušky postačují pro zjištění ovlivnění alkoholem, resp. že tyto dechové zkoušky bez důvodných pochybností jednoznačně prokazují toto ovlivnění. Stěžovatel s takovou aplikací a výkladem §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o ochraně před návykovými látkami, nesouhlasí. Toto ustanovení sice stanoví, že se odborné lékařské vyšetření neprovede, "spočívá-li orientační vyšetření v dechové zkoušce provedené analyzátorem, který splňuje podmínky vyhl. č. 345/2002 Sb.", podle něj to ale nemůže znamenat, že by výsledek orientační dechové zkoušky, byť byl proveden přístrojem splňujícím podmínky vyhlášky č. 345/2002 Sb., byl důkazem, který jednoznačně prokazuje přítomnost alkoholu v krvi a který bez dalšího postačuje pro uznání stěžovatele vinným ze spáchání přestupku. Musí být uplatněna zásada v pochybnostech v jeho prospěch, kterou nemůže prolomit žádný zákon, který upravuje způsoby provádění vyšetření na ovlivnění osoby alkoholem. Dechová zkouška je podle jeho názoru pouze orientačním vyšetřením na obsah alkoholu v krvi, takže z ní nelze činit jakékoliv jednoznačné závěry o jeho vině. Nelze pak připustit nesprávnou právní argumentaci, spočívající v tom, že pozitivní výsledek orientační dechové zkoušky zakládá právní domněnku toho, že osoba má v krvi alkohol a že je pak povinností této osoby, aby tuto domněnku vyvrátila tím, že bude požadovat, aby byl proveden odběr krve.
4. Stěžovatel tvrdí, že tato právní argumentace totiž naopak zakládá presumpci viny a ukládá povinnost podezřelé osobě se vyvinit. V daném případě by tedy mělo platit, že pokud policisté stěžovatele nevyzvali k odběru krve (provedení lékařského vyšetření na ovlivnění alkoholem) a stěžovatel toto vyšetření neodmítl, pak nejsou opakované pozitivní dechové zkoušky dostatečným důkazem k učinění jednoznačného závěru o ovlivnění stěžovatele alkoholem, potažmo pak k uznání stěžovatele vinným z přestupku, neboť to lze učinit pouze odběrem krve.
5. Dále stěžovatel namítl, že správní orgány učinily skutkový závěr o tom, že hladina alkoholu v krvi stěžovatele činila 0,11 ‰. Stěžovatel v tomto směru argumentoval tak, že hladina alkoholu v krvi v této výši neprokazuje ovlivnění alkoholem a nemusí být důsledkem konzumace alkoholu, když v řízení tvrdil, že požil léky, což ale policistům neuvedl. To však nemůže podle jeho názoru znevěrohodnit jeho tvrzení, s ohledem na to, že se musí jednat o nulovou toleranci ke konzumaci alkoholu, a nikoliv o nulovou toleranci k přítomnosti alkoholu v krvi. Pro úplnost uvádí, že správní orgány neodečetly z nejnižší dechovou zkouškou zjištěné hladiny alkoholu hodnotu 0,24 ‰ jako hodnotu připadající na vliv přesnosti měření a tzv. fyziologickou hladinu alkoholu v těle, nýbrž tento odpočet provedly od nejvyšší dechovou zkouškou zjištěné hladiny. Takový postup je obecně nemožný a nesprávný.
6. Konečně stěžovatel namítl, že správní orgány, a potažmo soudy, nestanovily hladinu alkoholu v krvi stěžovatele v souladu s výsledky dechových zkoušek, nýbrž správní orgán I. stupně provedl na základě vlastních úvah přepočet dechovými zkouškami zjištěné hladiny na jakousi hladinu minimální a další orgány tento postup svými rozhodnutími posvětily. Takový postup je však v hrubém rozporu s §56 správního řádu a se zde stanovenou základní procesní zásadou, podle které závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, správní orgán ustanoví k posouzení takových otázek znalce. Ten však nebyl povolán. Jestliže v daném případě správní orgán nevyšel z výsledků dechových zkoušek a připustil jejich možnou nepřesnost a jejich ovlivnění, pak nebyl oprávněn k tomu, aby tuto nepřesnost posuzoval a hodnotil toto ovlivnění, potažmo pak na základě vlastních úvah stanovoval minimální hladinu alkoholu v krvi. Závěry v tomto směru může správní orgán činit až na základě vypracovaného znaleckého posudku a posouzení jeho závěrů.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (datum podání 14. 11. 2011). Byla podána oprávněnou osobou - stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí obou soudů napadená ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami.
9. Stěžovatel opakuje stejné námitky a stejnou argumentaci, o kterých bylo rozhodnuto jak ve správním řízení, tak v jeho soudním přezkumu. Sám zdůrazňuje, že se jedná o problematiku výkladu "jednoduchého" práva. Ústavní soud v takovém případě nemůže vystupovat jako další instance, která by mohla znovu posuzovat tyto námitky, pokud se netýkají zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. V daném případě je třeba konstatovat, že se oba soudy přiléhavě vypořádaly s výše uvedenou obsáhlou argumentací stěžovatele. Nelze proto přisvědčit námitce presumpce viny při uvedeném postupu provádění dechové zkoušky, neboť to by znamenalo prokázat neústavnost pravidla zakotveného v §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., včetně pravidel pro použití přístroje pro zjištění hladiny alkoholu, popř. vůbec vyloučení možnosti použití takového přístroje. To však stěžovatel neprokázal. Stejně tak namítané nepřesnosti (orientační údaje) při zjišťování hladiny alkoholu nelze považovat za neústavní zásah, neboť namítaná odchylka byla počítána směrem dolů, tedy ve prospěch stěžovatele, nikoli směrem nahoru v jeho neprospěch. Stejně nelze za neústavní považovat ani výpočet z prvního pořízeného údaje v 7.16 hod., neboť další údaje prokazovaly pokles hladiny alkoholu. V řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy ohledně dalších námitek, tyto důkazy a závěry z nich učiněné na sebe logicky navazují a tvoří dostatečně pevný podklad pro závěr o tom, že došlo ke spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona. Tyto závěry obou soudů vyvracejí obranu stěžovatele jak ve směru požití alkoholu, popř. léků, tak ve směru potřeby znaleckého posudku v dané věci. Navíc jde právě jen o otázky "jednoduchého" práva, jak již bylo uvedeno, což je oblast, kde Ústavní soud klade zvláštní požadavky na argumentaci skutkovou i ústavně právní, neboť není další soudní instancí v takovém řízení.
11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že provedené řízení nevykazovalo znaky neodůvodněného, a tím méně extrémního vybočení z požadavků na ústavně zaručená pravidla soudního přezkumu aktů veřejné správy. Pouze v takovém případě by byl příslušný zasáhnout do pravomoci obecných soudů. Jejich rozhodnutí by mohl zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, s. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, s. 255 a n.). To však zjištěno nebylo.
12. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci takového stupně zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který by bylo možno kvalifikovat jako jejich porušení, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu