ECLI:CZ:US:2012:3.US.3534.12.1
sp. zn. III. ÚS 3534/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2012 č. j. 162 EC 665/2010-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydaného v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného L. H. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 300 Kč (soudní poplatek).
Nákladový výrok soud odůvodnil úsudkem, že náklady advokátního zastoupení (jež stěžovateli nepřiznal) nepokládá za účelně vynaložené. Položil důraz zejména na to, že stěžovatel podal "přes 8 000 žalob" obsahově identických, typově jednoduchých, v nichž "jsou v podstatě pouze měněny rozhodné údaje ohledně žalované strany a vzniku pohledávky" (označení jízdy bez platné jízdenky), a řízení o nich má "zcela standartní a pro žalobce naprosto nezatěžující průběh". Přitom stěžovatel je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je hromadné nabývání pohledávek a jejich následné vymáhání, a jde tudíž o jeho "zcela běžnou" agendu, předpokládající vlastní materiální a personální (tj. nikoli advokátní) zajištění. Ostatně - a nadto - stěžovatel proti témuž žalovanému již obdobné žaloby o zaplacení dlužného jízdného podal (sp. zn. 162 EC 742/2010, sp. zn. 160 RC 150/2010, sp. zn. 181 EC 530/2010) a v řízení o nich mu již byly přiznány i náklady advokátního zastoupení, přičemž zde nebyla žádná překážka, aby se stejnými náklady nežaloval všechny skutkově obdobné pohledávky společně.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů, a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu §150 či §151 odst. 2 o. s. ř.". Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost, jelikož následný průběh nemohl dopředu předvídat, a poukazuje v této souvislosti na běžnou praxi tzv. palmárních žalob. Za nedostatečnou považuje stěžovatel i právní úpravu opravných prostředků, neboť "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv". K podpoře svých tvrzení odkazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i na novelu vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Rozhodné zde je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, identifikuje se ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl (viz kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, a tam označená rozhodnutí další), jimiž právní názor zastávaný obecnými soudy v otázce nákladů řízení ve věcech tzv. formulářových žalob zhodnotil jako ústavně konformní. Nosné důvody těchto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, a proto postačí na ně jen odkázat.
Připomíná se též i odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, v němž Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní.
Ke stěžovatelově námitce, že soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
V otázce přípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř. sp. zn. III. ÚS 96/06, sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Výše předznačený závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je tím doložen.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu