ECLI:CZ:US:2012:3.US.3723.11.2
sp. zn. III. ÚS 3723/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 č. j. 25 Co 33/2011-814, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny), domáhal zrušení výroků II a III v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 č. j. 25 Co 33/2011-814 bylo rozhodnuto, že žaloba O. M. na určení vlastnictví nemovitostí a vyslovení, že stěžovatel je povinen nemovitosti vyklidit a vyklizené žalobkyni předat, se zamítá. Žalobkyně byla dále povinna dle výroku II uhradit stěžovateli náhradu nákladů před soudem prvního stupně ve výši 35 205 Kč a dle výroku III uhradit stěžovateli náhradu nákladů před soudem odvolacím ve výši 12 540 Kč.
Stěžovatel napadl svou ústavní stížností pouze výroky týkající se nákladů řízení, neboť má za to, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel má za to, že sazba odměny měla být v daném případě stanovena podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., nikoli dle ustanovení §5 citované vyhlášky, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Domnívá se, že věc měla být posuzována dle nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2811/08 a II. ÚS 538/10, neboť právní názor v nich vyslovený se uplatní i v případě, kdy je aplikována citovaná vyhláška, a zpochybňuje argumentaci odvolacího soudu týkající se této otázky.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, přičemž zpochybňuje aplikaci a interpretaci ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení a citovaných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Výsledek soudního řízení považuje s ohledem na všechny okolnosti za nesprávný a u Ústavního soudu se domáhá z jeho pohledu spravedlivého řešení sporu. Svojí argumentací, která zůstává zcela v rovině jednoduchého práva, však staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jak již bylo výše řečeno, nepřísluší. Aplikace a interpretace jednoduchého práva, tedy i ustanovení §142 a násl. o. s. ř. včetně prováděcích vyhlášek je věcí obecných soudů.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na svoji judikaturu vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02 či IV. ÚS 303/02, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ostatně k aplikaci §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. se již Ústavní soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2395/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by usnesení odvolacího soudu vykazovalo rysy protiústavnosti. V daném případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu