ECLI:CZ:US:2012:3.US.3847.12.1
sp. zn. III. ÚS 3847/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Tomáše Křivky, advokátem se sídlem v Plzni, Doudlevecká 22, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 8. 8. 2012 č. j. 1 ZT 252/2012-59 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Městské ředitelství policie Plzeň, Územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 29. 6. 2012 č. j. KRPP-17112-186/TČ-2011-030571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu ze dne 10. 4. 2012 podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Policejní orgán ústavní stížností napadeným usnesením s poukazem na §80 odst. 1 větu druhou tr. řádu rozhodl tak, že poškozené H. M. vydává konkretizované věci.
Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením státního zástupce byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s obsahem obvinění a předestírá vlastní verzi průběhu inkriminovaného skutku; namítá, že ve skutečnosti byl spolu se svou manželkou napaden "údajnou poškozenou", která jim bránila v odvozu předmětů (později policejním orgánem vydaných poškozené) ze své provozovny, jejichž kupní cenu (sjednanou v "dohodě o prodeji vybavení cukrárny a zásob") neuhradila a poškozenou předložené potvrzení o splacení dluhu se týkalo odlišného právního vztahu, jmenovitě "nepodnikatelské půjčky". Usnesení policejního orgánu stěžovatel vytýká "nepřezkoumatelnost", neboť se nezabýval dostatečně "oprávněností nároku kupující H. M., tj. zejména otázku vlastnictví obou lednic", ani obsahem trestního oznámení, jež podal dne 9. 1. 2012, a uvádí, že k předmětným věcem "dostatečně osvědčil" své vlastnické právo, jmenovitě předložením kupní smlouvy s výhradou vlastnického práva, jakož i dalších písemností. Konečně stěžovatel upozorňuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. 10. 1998, z něhož dovozuje, že nevydal-li mu policejní orgán odňaté věci, byl povinen uložit je do úschovy a osobu, která si na ně činí nárok, upozornit, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o vrácení, usnesení o vydání doličné věci či usnesení o uložení doličné věci do úschovy Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 66/99 ze dne 16. 4.1999, sp. zn. I. ÚS 16/02 ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 178/01 ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 395/02 ze dne 2. 7. 2003 a sp. zn. IV. ÚS 408/01 ze dne 15. 10. 2003.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem k tomu, že se mohl zabývat toliko jejich ústavností, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V rozhodných souvislostech se patří předznačit, že stěžovatel neinicioval přezkum výše konkretizovaného usnesení policejního orgánu ze dne 10. 4. 2012, pročež jím otevřená polemika k opodstatněnosti důvodnosti trestního stíhání směřuje mimo procesní rámec vymezený petitem ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je ostatně předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud dále připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené v předcházejícím řízení orgány veřejné moci v případě, pokud vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to silněji při hodnocení důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení. Takový extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podle ustanovení §80 odst. 1 tr. řádu platí, že není-li věci, která byla podle ustanovení §78 tr. řádu vydána, nebo podle ustanovení §79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb; v pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby nárok uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozhodnutí o vydání doličné věci podle ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu tedy nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek a není v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není totiž věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů (s omezeními danými zejména ustanovením §135 odst. 1 o. s. ř.); po materiální stránce zůstává tak stěžovateli zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení, ve kterém budou sporné právní poměry řešeny definitivně.
Stěžovatel zjevně pomíjí, že není smyslem usnesení o vydání doličné věci podle ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají.
Orgány činné v trestním řízení se zabývaly právními vztahy mezi stěžovatelem, resp. jeho manželkou a poškozenou, a dospěly k závěru, že z hlediska rozhodování podle §80 odst. 1 tr. řádu je namístě přisvědčit poškozené, že platba 100 000 Kč představovala úhradu kupní ceny sporných věcí, a nikoli - jak tvrdí stěžovatel - splacení "nepodnikatelského dluhu". Konstatovaly, že není zřejmé, proč by se manželka stěžovatele opožďovala s platbami nájemného (což byl důvod výpovědi pronajímatele J. V. z prostor, k nimž nájemní právo posléze nabyla poškozená), disponovala-li peněžními prostředky k poskytnutí tvrzené půjčky. Rozhodující orgány též zjistily, že zdrojem poškozené pro předmětné peněžní plnění byla půjčka svědka J. A., který k němu uvedl další konkrétní okolnosti.
Z usnesení policejního orgánu se tak - především - podávají úvahy, které navazují na usnesení o zahájení trestního stíhání a směřují k hájitelnému úsudku, že vlastníkem sporných věcí je poškozená. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §80 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis výchozích skutkových a právních poměrů, jak jej stěžovatel již nyní požaduje. Formulace zachycující inkriminovaný skutek a jeho předchozí kontext v základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, resp. z něj vyplývající konsekvence v oblasti soukromého práva, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečné.
Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu právních vztahů mezi stěžovatelem, jeho manželkou a poškozenou, resp. výstižnosti jejich identifikace; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o vydání doličné věci slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".
Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce krajského státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o vydání doličné věci z ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§80 odst. 1 věty druhé a §134 odst. 2 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených rozhodnutí nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu