ECLI:CZ:US:2012:3.US.3863.11.1
sp. zn. III. ÚS 3863/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky XAVEROV, a.s., se sídlem v Praze 4, V Lužích 735/6, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 1601/2010-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009 č. j. 24 Co 340/2008-259, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2008 č. j. 11 C 141/2003-207, ve znění opravných usnesení ze dne 17. 9. 2008 č. j. 11 C 141/2003-235, a ze dne 29. 4. 2009 č. j. 11 C 141/2003-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 4 shora uvedeným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) nahradil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 7. 1. 2002, č. j. PÚ 1489/01, tak, že se oba žalobci (1/ I. P. a 2/ M. S., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) rovným dílem určují spoluvlastníky pozemků v kat. území Libuš, obci Praha, blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku.
Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§219 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vedlejší účastníci nesplnili "podmínky restitučního titulu" vymezeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), neboť kupní cena "odpovídala tehdejším cenovým předpisům" (nešlo tudíž o nápadně nevýhodné podmínky), a kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 537/2008-96, uvádí, že podmínky odnětí nemovitostí nelze považovat za nápadně nevýhodné tehdy, pokud byla kupní cena v souladu s cenovým předpisem platným v době uzavření kupní smlouvy (3. 12. 1969), jejž v její věci představovala vyhláška č. 43/1969 Sb., a dovozuje, že cena výkupu 0,40 Kčs za m2 půdy (zvýšená v této věci ONV v Praze 4 na 0,80 Kčs) byla v té době diskriminační vůči soukromým vlastníkům půdy jen tehdy, jestliže se jednalo o pozemky v zastavěné části obce (intravilánu). V posuzované věci vycházely obecné soudy z toho, že předmětné pozemky se nacházely v intravilánu, ačkoli z přílohy přípisu Městské části Praha - Libuš ze dne 27. 11. 2006 a dalších písemností vyplývá, že pozemky v intravilánu nebyly (a jejich ocenění tedy odpovídalo cenovým přepisům). V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka opětovně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 537/2008-96, které - jak se domnívá - svědčí její skutkové verzi.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byly k dispozici opravné prostředky, které využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného ve vztahu k ostatním účastníkům řízení.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde zejména o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily, resp. vadami skutkového základu, z nějž vycházely.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Především platí, že obecné soudy své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly. Ohledně námitek týkajících se lokalizace pozemků v intravilánu se připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo a nejde ani o procesní situaci opomenutých důkazů.
K poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 537/2008-96, se patří zaznamenat, že tentýž soud - v odůvodnění usnesení napadeného nyní projednávanou ústavní stížností - shodnou stěžovatelčinu oponenturu přesvědčivě označil za nepřiléhavou, neboť ve vzpomínané věci šlo o pozemky nacházející se v extravilánu.
Co do interpretace podmínek, jež podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely obecné soudy z ustálených výkladových zásad, vyjádřených jak v rozhodnutí Nejvyššího tak Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 168/95 ze dne 17. 9. 1996, N 79/6 SbNU 63), což stěžovatelce připomenul již dovolací soud. Výtce stěžovatelky, že obecné soudy užily vlastní výkladová pravidla kolidující s ustálenou judikatorní praxí tedy přisvědčit nelze rovněž.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu