ECLI:CZ:US:2012:3.US.4196.12.1
sp. zn. III. ÚS 4196/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2012, č. j. 160 EC 536/2010-35, spojené s návrhem na zrušení §3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovanou E. B. zaplatit stěžovateli 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatel nabyl postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 2 229 Kč. V odůvodnění k nákladovému výroku soud uvedl, že odměna advokáta (jež je vedle zaplaceného soudního poplatku a náhrady hotových výdajů součástí přiznaných nákladů) byla určena s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/11, jestliže šlo o tzv. "formulářovou žalobu".
V ústavní stížnosti stěžovatel oponuje závěrům soudu, který mu jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů a tvrdí, že vydané rozhodnutí překročilo v rozporu s principem právní jistoty meze předvídatelného rozhodování obecných soudů a přivodilo mu zjevnou nespravedlnost. Též tvrdí, že měl právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost; za nedostatečnou považuje i právní úpravu opravných prostředků v tzv. bagatelních věcech a s podrobnou argumentací obhajuje svůj návrh na zrušení specifikovaných ustanovení advokátního tarifu a občanského soudního řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 nabídl Ústavní soud obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" než aplikoval dosud (srov. kupř. sp. zn. I. ÚS 2777/11, sp. zn. III. ÚS 1648/12, III. ÚS 1784/12, III. ÚS 1462/12, sp. zn. IV. ÚS 1914/12). Nosné důvody tohoto nálezu jsou stěžovateli z předchozích řízení, jež u tohoto soudu vede, dostatečně známy.
Podstatné přitom je, že závěry citovaného nálezu se uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Je současně zjevné, že právě ony se staly určujícími pro posouzení dané věci; rozhodl-li soud v souladu s nálezovým rozhodnutím Ústavního soudu, je výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.
K námitce, že soud svým rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., o což jde v dané věci, je věcí jinou; obě spolu souvisí, nikoli však neoddělitelně.
V otázce nepřípustnosti opravného prostředku proti výroku o nákladech řízení v bagatelních věcech Ústavní soud odkazuje na své rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, podle něhož "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí" (obdobně též kupř. sp. zn. III. ÚS 96/06, sp. zn. III. ÚS 3177/09).
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a rovněž tak odmítnout i akcesorický návrh na zrušení §3 odst. 1 bod 1, 2, 3 a 4 advokátního tarifu a §202 odst. 2 o. s. ř. [§43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu