ECLI:CZ:US:2012:3.US.827.12.1
sp. zn. III. ÚS 827/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky MASNA Příbram, spol. s r. o., IČ 61675393, se sídlem Příbram 1, Jinecká 315, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 9 Cmo 70/2011-422 ve výroku I v části, kterou byl změněn výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2010 č. j. 24 Cm 222/2010-404, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedenou část rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejích základních lidských práv, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále pak práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dne 1. 2. 1999 uzavřela stěžovatelka s vedlejší účastnicí, Bohemia Trade Management, s. r. o., smlouvu o půjčce s jistinou 1 500 000 Kč a s 10% p. a. úrokem 150 000 Kč na dobu určitou od 3. 2. 1999 do 2. 2. 2000. Dlužná částka 1 650 000 Kč byla zaplacena až 30. 9. 2009. Stěžovatelka se tak žalobou domáhala zaplacení úroků z prodlení původně jak z jistiny, tak z úroku. Nakolik se strany později shodly, že nelze bez dalšího požadovat úroky z prodlení také z kapitalizovaného úroku, stěžovatelka jako žalobkyně vzala svou žalobu v této části zpět a požadovala jen úroky z prodlení z jistiny.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2010 č. j. 24 Cm 222/2010404 uložil ve výroku I vedlejšímu účastníku jako žalovanému, aby zaplatil stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 1 500 000 Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastník se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve svém výroku I potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně stran povinnosti zaplatit úrok z prodlení. Změnil však výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že v souladu s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. přísluší stěžovatelce jenom část náhrady podle míry úspěchu ve věci, zde 81,82 %. Z celkové částky nákladů řízení 574 878 Kč je tak dle rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník povinen uhradit stěžovatelce částku 470 365,17 Kč.
Právě proti nepřiznání úplné náhrady nákladů řízení směřuje ústavní stížnost. Dle stěžovatelky byl její úspěch ve věci plný a aplikací §142 odst. 2 o. s. ř. místo §142 odst. 1 téhož zákona se obecný soud dopustil libovůle, porušil základní práva stěžovatelky a založil tak protiústavnost svého rozhodnutí, které stěžovatelka navrhuje v uvedené části zrušit.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Vrchní soud v Praze. Ve svém vyjádření souhlasil s upuštěním od ústního jednání a dále prohlásil, že odvolací soud projednal věc zákonem stanoveným způsobem, stěžovatelce byla umožněna obrana proti uplatněnému nároku a projednání její věci v její přítomnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na svoji judikaturu vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, v níž se opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, tam, kde je rozhodnutí soudu zcela nedostatečně odůvodněno, případně tam, kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
Lze tedy shrnout, že Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovalo rysy protiústavnosti. V daném případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka namítá chybnou aplikaci právního ustanovení. Vůbec se však již nevyjadřuje k tomu, zda měla možnost tuto námitku uplatnit před obecnými soudy, nebo nikoliv. Ústavní soud má za to, že otázka rozsahu úspěchu stěžovatelky byla vyjasněna v řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost se tak jeví být pouhým nesouhlasem s rozhodnutím obecného soudu, čímž ovšem argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavněprávní rozměr.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu