ECLI:CZ:US:2012:3.US.89.12.1
sp. zn. III. ÚS 89/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. R., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, č. j. 55 Co 436/2011-102, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2011, č. j. 21 C 1/2010-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho odměně za zastupování v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Z ústavní stížnosti a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením přiznal stěžovateli za zastupování žalobkyně L. A. odměnu a náhrady hotových výdajů v celkové výši 8 340 Kč a v odůvodnění uvedl, že při stanovení odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů aplikoval ustanovení §140 odst. 2 a §142 o. s. ř. ve spojení §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b) c) d) i) m), odst. 2 písm. a) a odst. 3, §12a odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Ohledně odměny advokáta přitom dospěl k závěru, že při určení tarifní hodnoty úkonu právní služby je třeba vycházet z §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem řízení byl návrh na zrušení rozhodčího nálezu a nikoliv žaloba na peněžité plnění či ocenitelné věci nebo práva; stěžovatelem odkazované právní závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (zde sp. zn. 33 Odo 238/2001, sp. zn. 33 Odo 670/2006, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/01) na danou věc nedopadají, neboť se týkaly řízení vedených o určení existence právního vztahu nebo práva. Co do rozsahu účelně poskytnuté právní služby pak soud s podrobným zdůvodněním některé (v rozhodnutí blíže specifikované) úkony za účelné nepovažoval, a účelnými neshledal ani požadovanou náhradu cestovních výdajů, včetně náhrady za promeškaný čas, vynaložené v souvislosti s nahlédnutím do spisu u procesního soudu.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s ním jak v otázce určení základu odměny za advokátní zastoupení (podle §9 odst. 1 a nikoliv podle §8 odst. 1 advokátního tarifu) tak v hodnocení účelnosti jednotlivých (nepřiznaných) úkonů.
V ústavní stížnosti stěžovatel těmto závěrům obecných soudů obsáhle oponuje. Má za to, že použití §8 odst. 1 advokátního tarifu pro stanovení tarifní hodnoty úkonu právní služby bylo "v této věci nesporné"; připouští sice, že i když žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která v řízení poukazoval, se netýkalo přímo rozhodování o odměně advokáta v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jde však o situaci obdobnou, neboť i tam (v řízení o neplatnosti právního úkonu či určení vlastnictví k věci) bylo možné rozhodnout ve věci samé bez znalosti peněžní hodnoty sporu. Proto jiný postup při rozhodování o odměně ve věci zrušení rozhodčího nálezu by byl zcela neodůvodněný, neboť v dané věci šlo o závazek klientky k plnění konkrétní peněžité částky. Stěžovatel rovněž namítá, že mu soudy bezdůvodně nepřiznaly odměnu za "některé evidentně provedené a účelné úkony právní služby" a to s odůvodněním, jež podle jeho názoru "nemůže obstát". K podpoře tvrzení o pochybení soudů, a tím způsobeném zásahu do práva na spravedlivý proces a legitimního očekávání majetkového nároku se odvolává znovu na rozhodnutí již dříve odkazovaná, jakož i na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2054/10 a sp. zn. II. ÚS 538/10.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení.
Majetkové nároky stěžovatele (ve smyslu ústavně zaručené ochrany vlastnictví) mohou být v dané věci dotčeny tehdy, pakliže jim obecné soudy neposkytly ochranu v rámci tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. je-li jejich nepřiznání důsledkem jeho deficitu. Jeho hlediska se pak nemohou projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem je předvídatelný a racionální, resp. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné právní odůvodnění.
Takto předznačené podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Její podstatou je totiž pouze námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradách ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř. "nesprávně" aplikovaly advokátní tarif, čímž však není ničím jiným, než otevřením "podústavní" polemiky se závěry obecných soudů, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a toliko spolu s tvrzením o porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku - Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není.
Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních podzákonných předpisů, postačí se omezit pouze na konstatování, že úvaha obecných soudů, že předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu je toliko přezkum existence zákonem předepsaných podmínek pro zrušení rozhodčího nálezu, tedy penězi nevyjádřitelná hodnota, vtělená do nyní napadených rozhodnutí, hodnocená z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu, obstojí. I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní reflex zjevně postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Také odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je podrobné, srozumitelné a znaky libovůle nevykazuje.
Stojí přitom za zaznamenání, že nyní posuzovaná věc se zjevně připodobňuje i věci, v níž Ústavní soud posoudil jako ústavně konformní závěr obecného soudu, že při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce v řízení o žalobě pro zmatečnost lze použít ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu bez ohledu na to, jakým způsobem je vyjádřen předmět řízení původního (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2902/10).
Není tedy spolehlivé opory pro úsudek, že obecné soudy předmět řízení (věc) pro účely určení tarifní hodnoty úkonu právní služby podřadily pod zákonnou definici §9 odst. 1 advokátního tarifu svévolně.
K námitce, že obecné soudy stěžovateli nepřiznaly odměnu za některé úkony právní služby, je namístě zaznamenat, že ani zde nepostupovaly arbitrárně; hledisko účelnosti nákladů je očividně přiléhavé, a jednotlivé konkrétní závěry obecné soudy odůvodnily v rozsahu a způsobem, jenž je obhajitelný.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v posuzované věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu