ECLI:CZ:US:2012:3.US.928.12.1
sp. zn. III. ÚS 928/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Brno, Masná 20, proti rozsudkům Okresního soudu Brno - venkov ze dne 26. 10. 2009 č. j. 5 C 363/97-195 a Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012 č. j. 49 Co 188/2010-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů vydané v jeho pracovněprávní věci, neboť podle jeho názoru jimi byl porušen princip rovnosti účastníků ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva zaručená jejím článkem 36 odst. 1 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2012 č. j. 49 Co 188/2010-227 potvrdil rozsudek Okresního soud Brno - venkov ze dne 26. 10. 2009 č. j. 5 C 363/97-195, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se proti žalovanému S. W. domáhal náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že trval na dalším zaměstnávání u žalovaného, což mu sice "formálně" sdělil, avšak na obvyklé místo výkonu práce se nedostavil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že jeho výpověď učiněná při jednání v dané věci spolu s přípisy ze dne 2. 4. 1997 a 9. 4. 1997, adresovanými žalovanému, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že na dalším zaměstnávání naopak trval, zatímco výpověď žalovaného a místopřísežné prohlášení jeho zaměstnance M. P. podle jeho názoru "není žádným důkazem", a skutkové zjištění na nich založené proto nemá "racionální podklad".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v těchto ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, případně zda se nezpronevěřilo principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
V rámci takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by případně mohlo být i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující) nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Tyto podmínky v dané věci splněny nejsou, a opak netvrdí ani stěžovatel. Přehlížeje vymezené hranice ústavněprávního přezkumu, stěžovatel soustřeďuje svoji pozornost k pouhé polemice se skutkovými závěry obecných soudů vedené v rovině práva podústavního, a staví Ústavní soud do pozice běžné opravné instance, jež mu - jak bylo řečeno - nepřísluší (zejména opravné instance skutkové).
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává, že je součástí tradičního soudního výkladu podmínky "trvání na dalším zaměstnávání" (pro nárok na náhradu mzdy při neplatném skončení pracovního poměru) i to, zda zaměstnanec má vskutku objektivní možnost do zaměstnání nastoupit, resp. zda tak fakticky učinil, jestliže mu zaměstnavatel k tomu poskytl příležitost. Jestliže obecné soudy v tomto směru napřímily svoji pozornost (ve smyslu odpovídajícího dokazování a hodnocení zde provedených důkazů), pak jim nelze vytýkat, že jejich postup byl nepředvídatelný či se vyznačoval nepřípustnou libovůlí.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložit nezdařilo, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, kterou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu