ECLI:CZ:US:2012:4.US.1075.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1075/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Z. L., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Červenkou, Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1599/2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 2 To 80/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 4. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 14. 6. 2007 se měl stěžovatel dopustit na nezletilé Janě P. (jedná se o pseudonym) trestného činu pohlavního zneužívání a trestného činu vydírání, za což mu byl uložen souhrnný trest v délce trvání jedenácti roků. Na místě činu byl bezprostředně po spáchání trestného činu zajištěn biologický materiál v podobě spermatu, z něhož byl získán DNA profil pachatele. Tento profil byl následně vložen do databáze DNA a vzhledem k tomu, že v té době nebyl předložen žádný srovnávací materiál, byl získaný DNA profil vložen do národní databáze DNA jako neznámá stopa z místa činu. K datu vyhotovení odborného vyjádření, tj. 3. 7. 2007 nebyla zjištěna žádná shoda. Ke dni 10. 3. 2010 byl DNA profil získaný z výše uvedené stopy opětovně porovnán s DNA profily uloženými v národní databázi DNA a byla zjištěna shoda s DNA profilem osoby stěžovatele. Pravděpodobnost této shody přitom mnohonásobně překračuje hranici obecně uznávanou ve forenzní praxi jako limit pro individuální identifikaci.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti snaží zpochybnit především tu část dokazování, jež se váže k procesu získání a porovnání vzorku DNA. Soudy dle stěžovatele založily svá rozhodnutí na neprůkazných listinách týkajících se vzorku DNA, které nebyly součástí trestního spisu, přestože na ně zprávy Policie ČR odkazovaly a orgány činné v trestním řízení z nich vycházely při závěru o ztotožnění vzorku DNA z místa činu s DNA stěžovatele. Skutková zjištění soudu, a z toho plynoucí nesprávná právní kvalifikace jsou v zásadním a extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pouhý fakt, že byla prokázána přítomnost stěžovatele v Hradci Králové v den spáchání trestného činu a znalecký posudek zabývající se jeho zdravotním stavem, nenasvědčuje spáchání trestného činu. Dále stěžovatel odmítá použití vzorku DNA vloženého do národní databáze jako rozhodujícího a usvědčujícího důkazu, neboť existence takové databáze není v českém právním řádu upravena zákonem, funguje toliko na základě interního pokynu policejního prezidenta. Není tak zajištěna zákonná kontrola vzorků, zvláště pak před manipulací a zneužitím. Rozhodnutí soudů jsou dle stěžovatele projevem přepjatého formalismu a porušují ústavně zakotvenou zásadu rovnosti účastníků, neboť soudy bez věcného odůvodnění a ryze paušálně odmítly přiznat jakoukoli relevanci důkazům předloženým stěžovatelem, zejm. závěrům jím předložených lékařských zpráv a odmítly provést nové znalecké posudky k odstranění vnitřních rozporů. V neposlední řadě se měly soudy dopustit pochybení i tím, že při ukládání trestu nectily zásadu přiměřenosti, čímž je uložený trest v rozporu se svým účelem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
V samotné skutečnosti, že národní databáze DNA není upravena zákonem, nelze dle náhledu Ústavního soudu spatřovat protiústavnost. K té by mohlo hypoteticky dojít za situace, kdy by vznikly důvodné pochybnosti o informacích z této databáze vycházejících. To se však v předmětném případě zjevně nestalo. Stěžovatel se ve svém podání zaměřil na procesní zpochybnění důkazu DNA, ovšem s tímto zpochybněním nepřináší žádný důkaz, jímž by své závěry podepřel. Dle náhledu Ústavního soudu rozvinuly obecné soudy dostatečný řetězec důkazů o tom, že se stěžovatel trestného jednání dopustil. Opakování, resp. reprodukování závěrů obecných soudů není náplní přezkumu věci Ústavním soudem.
Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu