ECLI:CZ:US:2012:4.US.1129.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1129/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Dudkové, Vodičkova 709/33, Praha 1, správkyně konkurzní podstaty firmy Hotelinvest, a. s., právně zastoupené advokátkou JUDr. Věrou Babičkovou, Vodičkova 709/33, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2010 sp. zn. 5 Afs 63/2009, výroku II., III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 10 Ca 238/2007, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 11. 2004 č. j. FŘ 5044/15/03, ze dne 23. 11. 2004 č. j. FŘ 9819/15/03, ze dne 18. 5. 2006 č. j. FŘ 6983/15/06 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 2003 č. j. 188040/03/001511/1591, ze dne 14. 4. 2003 č. j. 98314/03/001511/1591, ze dne 6. 1. 2006 č. j. 4005/06/001511/8548, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla účastníkem správního řízení vedeného u Finančního úřadu pro Prahu 1 ve věci vrácení vratitelného přeplatku na dani z přidané hodnoty v celkové výši 1.602.536,- Kč. Postup finančního úřadu, který si započítává nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty vzniklý po vyhlášení konkurzu na předkonkurzní pohledávku přihlášenou do konkurzního řízení, považuje stěžovatelka nejen za rozporný se zákonem, ale též s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, III. ÚS 648/04 a III. ÚS 24/05. V tomto směru stěžovatelka ve své ústavní stížnosti relativně obsáhle argumentuje a zastává ten názor, že Nejvyšší správní soud pochybil, pokud její kasační stížnost odmítl pro opožděnost. Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu je v rozporu s platným právním řádem, znamená, že s ním nemohou být spojovány další právní následky, jako je například zmeškání lhůty pro podání žaloby. Stěžovatelka uvádí, že nic nebránilo tomu, aby napadená rozhodnutí byla projednána společně, a lhůta pro jejich projednání je zachována. V neposlední řadě poukazuje na to, že nebyla finančním ředitelstvím řádně poučena o podání opravného prostředku.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecné soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).
Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento se v rámci svého odůvodnění zaměřil především na otázku včasnosti podané správní žaloby, načež dospěl ke stejným závěrům jako krajský soud. Stěžovatelka ve svém návrhu nezpochybňuje otázku doručení dotčených rozhodnutí finančního ředitelství a není třeba tak mít pochyb o správnosti závěru obecných soudů stran opožděnosti správní žaloby. Na tomto závěru nemění nic ani tvrzení stěžovatelky o tom, že se jí ze strany správního orgánu nedostalo řádného poučení. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí finančního ředitelství je zřejmé, že stěžovatelka byla o opravných prostředcích poučena v souladu s ustanovením §50 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Směřuje-li stěžovatelka svou námitkou k tomu, že nebyla poučena o možnosti podat ve věci správní žalobu, nutno vyjít z toho, že správnímu orgánu nic nebrání v tom, aby tak učinil, nicméně zákon mu takovou povinnost neukládá. Poučení finančního ředitelství o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustné odvolání, tak nelze pak považovat za nedostatečné, tím méně za protiústavní.
Stejně tak nelze přisvědčit vývodům stěžovatelky, jimiž se snaží zpochybnit pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Platí zde presumpce správnosti správního rozhodnutí, k jejímuž zpochybnění byla stěžovatelce dána lhůta, kterou však nevyužila. Rozhodující skutečností je vždy otázka právní moci správního rozhodnutí, přičemž využití dalších procesních prostředků je odvislé od aktivity účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy dospěly k ústavně konformnímu závěru o tom, že nebyly v dané věci splněny základní procesní podmínky pro věcné projednání žaloby, je zbývající část námitek stěžovatelky bezpředmětná.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu