ECLI:CZ:US:2012:4.US.1182.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1182/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Romanem Nováčkem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1758/4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2012 č. j. 1 To 45/2012-103 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2011 č. j. 0 PP 189/2011-81 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 29. 3. 2012, doplněným dne 17. 5. 2012, 18. 5. 2012 a 21. 5. 2012, se D. K. (dále též "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 PP 189/2011 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 12. 2011 okresní soud ve veřejném zasedání usnesením zamítl žádost odsouzeného ze dne 31. 5. 2011 o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; jednalo se v pořadí o druhé rozhodnutí poté, co zamítavé usnesení okresního soudu ze dne 15. 7. 2011 Krajský soud v Ostravě (dále jen "stížnostní soud") dne 23. 8. 2011 zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud podrobné odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel konstatováním, že v řízení nebyla vyvrácena možnost, že by odsouzený do budoucna nemohl opakovat zvlášť závažnou trestnou činnost, a proto jeho žádosti nebylo vyhověno.
Dne 18. 1. 2012 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení okresního soudu ze dne 12. 12. 2011 zamítl jako nedůvodnou a své rozhodnutí podrobně odůvodnil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato rozhodnutí vycházela z jeho trestní minulosti a pominula znalecký závěr, že je schopen se řádně začlenit do populace. O jeho návrhu bylo rozhodováno "optikou jeho dřívějšího jednání, za které byl pravomocně odsouzen", čímž byl "trestán" dvakrát. Poukázal na nálezy ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 a ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s tvrzením stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces nesouhlasí a vyjádřil názor, že ústavní stížnost je motivována pouze nesouhlasem s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí. Žádostí stěžovatele se okresní soud zabýval dvakrát, v obou případech za jeho osobní účasti a nezamítl žádný jeho návrh na doplnění dokazování.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Obecné principy řízení o žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Úvodem nutno připomenout, že vězni jako osoby zbavené svobody obecně požívají všechna základní práva a svobody garantovaná Listinou a Úmluvou s výjimkou práva na osobní svobodu, neboť zbavení svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), resp. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem [čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy], je ústavně přípustné.
K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že žadatel o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené mj. v čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tudíž musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto.
Rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 a násl. tr. zákoníku a §331 a násl. tr. řádu není rozhodováním o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny) ani rozhodováním o oprávněnosti trestního obvinění (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z toho nelze než dovodit, že záruky spravedlivého procesu v jeho tzv. "trestní větvi" se na toto řízení nevztahují (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 4. 2012 ve věci Boulois proti Lucembursku, stížnost č. 37575/04, §85, dostupný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int). Osoba odsouzená k nepodmíněnému trestu odnětí svobody se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které relevantní ustanovení Listiny a Úmluvy z povahy věci přiznávají pouze obviněnému.
Ústavní soud je toho názoru, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje jakékoliv základní právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že toto právo nelze dovodit ani ze znění ustanovení §88 trestního zákoníku, jehož relevantní ustanovení zní:
§88
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
(1) Po výkonu poloviny uloženého ... trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a
a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, ... .
Pdmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že jej trest již dostatečně napravil, a tedy nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení uděleného trestu nastaly. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1728/12 a dále též usnesení ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2973/11, obě dostupná stejně jako všechna rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své výše citované judikatuře připouští, že záruky spravedlivého procesu (rozuměj v jeho "civilní větvi") nutno vztahovat i na řízení o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; posouzení, zda jsou dány zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu, je však výlučnou záležitostí obecných soudů, což je mj. i v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a soudců zakotveným v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny.
V rovině ústavněprávního přezkumu proto v podstatě zůstává toliko to, zda obecné soudy v řízení podle ustanovení §331 a násl. tr. řádu respektovaly základní principy spravedlivého procesu, včetně náležitého odůvodnění svých úvah, zaručené v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323); usnesení ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 734/06] resp. v tzv. "civilní větvi" čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavněprávní argumentace stěžovatele v jeho ústavní stížnosti je velmi stručná a spočívá v odkazech na rozhodnutí Ústavního soudu a články Listiny a Úmluvy.
Tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné, neboť přístup k soudu na základě žádosti o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli nebyl odepřen, a stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, který využil; odstavec 4 citovaného článku nemohl být porušen z toho důvodu, že nezakládá jakékoliv subjektivní veřejné základní právo či svobodu.
K tvrzení o porušení 40 odst. 5 Listiny Ústavní soud připomíná, že účelem tohoto článku Listiny (stejně jako článku 4 Úmluvy) je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Jde o závazek státu uznávat vlastní pravomocná trestní rozhodnutí za překážku nového trestního stíhání. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 6/03 (SbNU 30/573) [z]ásada "ne bis in idem", vyjadřující zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, je neodmyslitelnou a nezpochybnitelnou součástí spravedlivého trestního procesu a jako taková byla v ústavní rovině výslovně vyjádřena v Listině. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, spočívající v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí, zjevně vyplývá, že se nejedná o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného, jež by vedlo k dalšímu "odsouzení" odsouzeného.
Ústavní soud z napadených rozhodnutí shledal, že okresní i stížnostní soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v souladu s požadavky spravedlivého procesu ve svých napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily; proto mu nezbylo než konstatovat, že předpoklady spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů splňují a nelze je označit za "svévolná." Porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu