ECLI:CZ:US:2012:4.US.1358.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1358/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, AK se sídlem v Branišovicích 101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 2527/2011-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 č. j. 12 Co 486/2010-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 4. 2010 č. j. 42 C 234/2008-85 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným osobně dne 13. 4. 2012 se L. H. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 558 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), způsobenou nepřiměřenou délkou občanskoprávních řízení vedených Okresním soudem v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 10 C 406/2000 a sp. zn. E 2839/2002, a konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 4. 2010 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu, aby České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 558 000 Kč, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 10 C 406/2000 neshledal důvodným pro akceptaci námitky promlčení vzneslé žalovanou. Žalobu neshledal důvodnou, ani pokud šlo o délku konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003, neboť ve vztahu k žalobkyni délku řízení považoval za přiměřenou s ohledem na okolnosti věci. Nesprávný úřední postup nalézací soud spatřoval v exekučním řízení vedeném Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. E 2839/2002; význam tohoto řízení pro žalobkyni však shledal malým, neboť po prohlášení konkursu na majetek povinného k vymožení částky nemohlo dojít.
Dne 18. 1. 2011 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 25. 1. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že stát je odpovědný za vzniklou nemajetkovou újmu či škodu, pouze pokud bylo porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě přičitatelné státu, což bylo v posuzované věci konstatováno pouze v řízení o výkon rozhodnutí. Skutečnost, že se žalobkyni nedostalo jejího majetkového podílu z důvodu nemajetnosti povinného, nelze klást k tíži státu. Dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci byly řešeny otázky zásadního právního významu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny základní práva a svobody zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka uvedla, že v řízení před civilními soudy se domáhala vůči ZD Boleradice uspokojení svých majetkových nároků, ty však byly v důsledku nepřiměřené délky soudních řízení uspokojeny pouze částečně, a proto uplatnila nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění; obrátila se též na Evropský soud pro lidská práva a učinila vše, co bylo v jejích silách a co jí právní řád umožňoval; nápravy křivd se však nedočkala.
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s odůvodněním napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a zejména způsobem, jakým při posuzování celkové doby řízení aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněného pod R 58/2011.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
I když z ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým byly uspokojeny její majetkové nároky vůči ZD Boleradice, její podstatou bylo tvrzení, že obecné soudy v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění porušily základní právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně posoudily existenci zbytečných průtahů přičitatelných obecným soudům, resp. z jejich existence (v exekučním řízení) vyvodily nesprávný závěr ohledně výše přiměřeného zadostiučinění. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením její věci obecnými soudy.
V této souvislosti nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně existence zbytečných průtahů a důsledků z toho plynoucích.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti aplikované zákonné úpravy; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv a svobod napadenými rozhodnutími bylo zjevně neopodstatněné.
Závěry, k nimž ve stěžovatelčině civilní věci dospěly ve věci rozhodující soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu