ECLI:CZ:US:2012:4.US.1361.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1361/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., právně zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Šimkova 1224, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2011, č.j. 31 Af 102/2010-37, a Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2012, č.j. 5 Afs 58/2011-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého mají být daně a poplatky ukládány jen podle zákona, zakotvené v čl. 11 odstavci 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny, záruka, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích zákona způsobem stanoveným v zákoně, zakotvené v čl. 2 odstavci 2 Listiny a v čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky.
Finanční úřad v Hradci Králové doměřil stěžovateli platebním výměrem ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 267456/09/228915604854, daň z příjmu fyzických osob ve výši 13.346,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto výměru Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 8. června 2010, č.j. 3766/10-1100-604124, zamítlo. Správní žalobu shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl, následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti za nichž finanční orgány ani správní soudy neuznaly jeho dar jako odečitatelnou položku k dani z příjmu. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel poskytl dar subjektu ("Spolku"), jehož byl, i s manželkou, členem, podílel se na jeho činnosti, a který naopak hradil některé jejich náklady. Orgány veřejné moci posoudily toto jednání jako zneužití práva, byť všichni jednali v souladu se zákonem. K tomu Nejvyšší správní soud odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu k dané problematice, konkrétně sp. zn. 1 Afs 107/2004 a 2 Afs 7/2007, respektive nálezu sp. zn. III. ÚS 374/06. Stěžovatel však s provedenými závěry nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že na jeho případ se uvedené judikáty nevztahují. K napadeným rozhodnutím pak dále poznamenal, že je nedokonalostí právní úpravy vystaven situaci, kdy jedná v souladu se zákonem, jeho jednání je však posouzeno nepříznivě. Tím je v projednávaném případě na obyčejného daňového poplatníka kladena nepřiměřená povinnost být důkladně seznámen s komplexem příslušné právní úpravy. Soudy se navíc vůbec nevypořádaly s argumentací stěžovatele, že k využití prostředků Spolku měla přístup řada dalších osob. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Af 102/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ze spisu krajského soudu se předně podává, že stěžovatel předkládal shodnou argumentaci již ve správní žalobě a v kasační stížnosti. Opakovaně namítal, že částka daru, kterou poskytl Spolku, mu nebyla "vrácena", ale byla použita na činnost Spolku a na úhradu aktivit jiných členů. Argumentoval rovněž nepřípadností aplikované judikatury a nesouhlasil s tvrzeným zneužitím zákona. Správní soudy se jeho námitkami řádně zabývaly a uvedly, proč tyto neshledaly za důvodné. Krajský soud tak například konstatoval, že Spolek stěžovateli a jeho rodinným příslušníkům neposkytnul příspěvek ve výši odpovídající daru za ten který jednotlivý rok. V některé roky stěžovatel neposkytl Spolku žádný dar, a přesto příspěvek stěžovatel získal, v jiné roky zase výše jeho daru příspěvek překročila. Proto dle krajského soudu nelze na jednotlivé příspěvky a dary nahlížet jednotlivě, ale v jejich souhrnu. Zde je pak účelovost jednání stěžovatele patrná a je patrná rovněž skutečnost, že darovaná částka je fakticky použita pro osobní potřeby dárce. Soudy rovněž správně posoudily aplikovatelnost příslušné judikatury pro projednávaný případ.
Ústavní soud je, jak i sám stěžovatel konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem je chránit základní práva chráněná ústavním pořádkem, respektive posuzovat intenzitu zásahu v případě konfliktu zaručených práv. V daném případě se tedy jednalo o posouzení, zda postup či právní úprava v aplikovaném rozsahu nezasáhla do práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 odstavci 5 Listiny, případně zda stát svým jednáním nevykročil z mezí stanovených zákonem. Takovéto pochybení Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel sám v ústavní stížnosti konstatoval komplexnost a složitost právní úpravy. Fakt, že si vyložil jednu jeho část izolovaně, bez příslušného kontextu v dané právní úpravě, není možno klást k tíži orgánu veřejné moci, respektive nedostatku zákona.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu správního soudu patrné, soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti postupu finančních orgánů. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu